Scéna.cz 

Sternenhoch stál za to!

Letošní 13. ročník festivalu vysokých uměleckých škol Zlomvaz 2006 skončil před necelým měsícem závěrečným udělováním cen. Mezi jinými byla tradičně udělena Cena děkanky DAMU. Toto ocenění získala imaginace Utrpení knížete Sternenhocha studentky 2. ročníku Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU Petry Tejnorové. Dvaadvacetiletá režisérka, která je zároveň autorkou adaptace literární předlohy - „groteskního romaneta“ Ladislava Klímy, látku výjimečně citlivým a tvůrčím způsobem zpracovala.
Pro scénickou podobu se autorka omezila na tři aktéry - knížete Helmuta, jeho ženu Helgu a jejího milence Trhana (do rolí byli obsazeni studenti 2. ročníku herectví rovněž na KALD DAMU). Postavy jsou charakterizovány už svým kostýmem a líčením. Pruský velmož Sternenhoch (Jiří Maryško) v rajtkách a kanadách, jeho tmavě obmalované bradavky prozrazují „babskou“ změkčilost. Baletními kroky se pohybující Trhan (Petr Vančura) je naproti tomu oblečen do zářivě bílých krátkých elastických kalhot, tento trikot jej jasně odlišuje: právě on ztělesňuje ideál nadčlověka. Helga (Vendula Štíchová) de facto ve spodním prádle je „pohádková běhna“, proměňuje se a svou proměnu v dámu naznačuje i černou barvou, kterou si rozetře po rukou a předloktích, jako by si natáhla dlouhé loktové rukavice. Všichni tři herci přesně dodržují jasnou stylizaci jak v pohybech, tak v mluvě. Režijní pojetí, vycházející z pohybového expresivního divadla, působivě využívá jednotlivých gest i celých akrobatických sekvencí k obraznému vyjádření vztahů postav, jejich emocí a prožitků.

Děj je podán v četných retrospektivách, a naopak události z hlediska Sternenhochovy přítomnosti minulé obsahují zase anticipační prvky, takže minulost a přítomnost jsou vzájemně hustě provázané. Vzhledem k postupujícímu šílenství, kdy kníže ztrácí veškerou soudnost a je štván halucinogenními vizemi obživlé Helgy - Démony, k jejíž vraždě ho dohnala neukojená touha po ní znásobená žárlivostí, pohybujeme se spolu se Sternenhochem po tenkém ledě „bezpečné“ reality, který se každým okamžikem hrozí prolomit a bez přípravy námi smýknout k nohám nelítostné pronásledovatelky, anebo nás odesílá do mučivých vzpomínek knížete na Helgu ještě živou - nejprve bezduchou a nehezkou dívku na plese, později ženu plnou nenávisti a opovržení ke svému manželovi, posléze svůdnou děvku a oddanou milenku Trhana...
Kromě pohybu jako výrazového prostředku je využito také rekvizit - tří obdélníkových molitanových „panelů“ - k modelování významů na různých úrovních. (Výprava a světla Jaroslav Fidrmuc, 2. ročník KALD DAMU) Dva z nich jsou vyvěšeny na rámu pohyblivé kovové konstrukce, jejíž otočení orientuje diváka v čase (minulost / přítomnost). Se třetím, prostředním, hraje Sternenhoch - ve scéně na plese mu slouží jako švihácký frak, při tanci s Helgou však už dostává metaforický význam - Sternenhoch jím Helgu ovíjí, připoutává k sobě. Z tohoto zajetí se pak Helga nelítostně vyprostí po zabití dítěte, které Helmutovi porodila. Naposledy se Helga ocitne v Helmutově moci - zaklíněná do otvoru v molitanovém kvádru - v okamžiku své smrti. V další rovině se tento molitanový plát stává realizovanou metaforou Sternenhochovy duše - oválená, tělními tekutinami potřísněná, strachem se chvějící duše, proměněná v cár hadru, kterým nepříčetný kníže vytírá podlahu v předem marné snaze zahladit stopy svého činu.
Zabitou Helgu, která Sternenhocha překvapuje svými příchody z onoho světa, představuje figurína upevněná na pojízdném nástavci. Tato figurínu pak výraznými gesty rukou, sklápěním, manipulací s odmontovanou hlavou animuje herečka ztvárňující Helgu živou.
Integrální součástí celé inscenace je hudba. Hudební linka doprovází hereckou akci. Ale také při proměnách scény, které spolu s viditelnou přítomností herců „na střídačce“ dodávají představení antiiluzivní charakter, zaznívají operně zpívané sentence Ladislava Klímy, kterými je děj glosován. Návratné hudební (ale také pohybové) motivy vytvářejí přiléhavé a emočně vysoce působivé situační paralely (Helga + Trhan / Trhan + Sternenhoch).
Sternenhochovo utrpení končí v objetí mrtvé Helgy. „Chtělas mě zničit utrpením a šílenstvím, a místo toho jsi stvořila nového člověka,“ opakuje blažený kníže, který konečně „pochopil“, procitl a stal se Helgy hoden. Jestliže se celé představení odvíjí jako zlý, hrůzostrašný, horečnatý sen - a to, že jsou scény prosyceny groteskní komikou ještě umocňuje vnitřní pnutí - je poslední scéna sladkým probuzením. Výhrou pro knížete Sternenhocha, ale nečekaným „šach-matem“ pro diváka. Sternenhochův groteskní osud totiž náhle dostává rozměr tragického podobenství o lidské omezenosti. Podobenství o šílené touze tuto omezenost prolomit.
Nezbývá než dodat, že se studentům (terpve 2. ročníku!) KALD DAMU podařilo vytvořit inscenaci obratně balancující na hraně komického a „otřesného“. Zároveň vzniklo svébytné umělecké dílo, které nejenže je působivé a originální svými výrazovými prostředky, ale dotýká se něčeho obecně a hluboce lidského, palčivého i pro dnešního člověka.
Nejbližší příští příležitost shlédnout toto představení bude v září na letních slavnostech Vyšehrádky.
Adéla Urbanová