Scéna.cz 

Postřižiny jako divadelní jízda snem, smíchem i melancholií

Na jevišti Městského divadla v Mladé Boleslavi vznikla inscenace, která míří nejen do srdce českého diváka, ale i do jeho paměti. Postřižiny podle Bohumila Hrabala, v dramatizaci a režii Diany Šoltýsové, představují překvapivě čerstvé, poetické i groteskní podobenství o české povaze, dobových stereotypech i snech, které se mohou rozplynout jako bubliny z bublifuku. Čeká nás dvojjediná Maryška – dlouhovlasá a zpívající (Nela Chaloupková) i krátkovlasá a životem zocelená (Lucie Matoušková).

Postřižiny na jevišti: malý historický exkurz

Novela Postřižiny se do divadelních podobenství proměnila mnohokrát. První dramatizaci připravil režisér Zdenek Potužil v Divadle na Okraji v roce 1977 – Maryška Zdena Hadrbolcová a Francin Petr Matějů. Významnější verzi přinesla dvojice Jiří Janků a Petr Svojtka v roce 2008 pro Divadlo ABC – Francin Jiří Hána a Maryška Barbora Poláková – a později ji uplatnili v Ostravě, Mostě, Jihlavě i Plzni. Výjimku tvoří pouze olomoucká verze z roku 2019 (dramatizace Petr Abraham). Poslední kapitolou se stalo nastudování v Městském divadle Mladá Boleslav (premiéra 13. června 2025), pod autorským vedením Diany Šoltýsové, která zde režijně představila již svou třetí inscenaci (Porcie Coughlanová 2023 a Kytice 2024).

Maryška a skluzavka: režijní klíč Diany Šoltýsové

Dramatizace Šoltýsové se opírá o retrospektivu. Vše začíná v divácké lóži, kde se trojici postav vybavují vzpomínky na mládí. Z lóže se přesuneme do hlediště, na jeviště, a nakonec se ocitneme v nymburském pivovaru. Silným symbolem se stává skluzavka navržená Agnieszkou Pátou Oldak: epochální a mnohovrstevnatý obraz času i života. Pohyb po ní choreograficky vede Svatava Hanzl Milková a stává se tělesnou metaforou pro pády, snění, i odklon od reality.
Maryška je v pojetí Šoltýsové dvojjediná: zralou ženu s kratšími vlasy ztvárnila Lucie Matoušková – s vnitřní jiskrou, energií a přirozenou autoritou. Její Maryška je zemitá, laskavá, ale i rázná, a dokáže rozhýbat stojaté vody nymburského pivovaru. Mladší alter ego s dlouhými vlasy a zpěvnou linkou hraje Nela Chaloupková. Její výkon přináší lehkost, čistotu a snivou poetiku – stává se průvodkyní vzpomínkami, něžným hlasem minulosti. Francin v podání Radima Madeji obstává jako vizionář i jako nemocný muž, který si pomocí samolepících lístků na klopě evokuje minulost. Pepin Petra Mikesky je dobrodruh: hrabalovsky neodolatelný, groteskní a moudrý. Archetypálně vychází z lidových postav – např. ze Švejka nebo barona Prášila.

Režisérka Diana Šoltýsová pracuje s jemnou nadsázkou – Kočí Martin (Daniel Mišák) je ztvárněn jako jemný gay, jehož dramatické vyprávění o splašených koních je hereckým koncertem. Řezník Myclík (Ivo Theimer) předvádí všechny řeznické úkony s až komickou precizností – od vyvrhnutí prasete po zachycování krve. Kadeřník Bóďa (Milan Ligač) je tím, kdo Maryšce odstřihne dlouhé vlasy – a tím symbolicky ukončí jednu epochu.

Obrazy, bubliny a pivní vír

Nechybí ikonická scéna s pivem a Maryškou, která svou energií strhává okolí – a odkazuje i na legendární filmové zpracování. Vrcholem poetiky je moment, kdy mladá Maryška a Pepin stojí na skluzavce a v bublinkách bublifuku se odrazí ideály, které se rozplynou, ale potěší. Tyto bubliny jsou nejen symbolem snění a dětinské radosti, ale také evokací pivní pěny – té, která se stejně jako ideály zvedne, ale pak pomalu klesá.

Závěrečné karikaturní foto herců s odleskem blesku, pivními sudy a skluzavkou – která se historicky používala k uskladnění piva do sklepů – ukotvuje celou inscenaci v dobovém i nadčasovém kontextu.
A právě v této vrstvě je třeba ocenit režijní umění Diany Šoltýsové: podařilo se jí napojit na hrabalovskou poetiku způsobem nejen citlivým, ale zároveň originálním. Nezůstala jen u ilustrace textu – ale přetavila jej v osobité divadelní vidění, které Hrabala ctí, ale také rozvíjí. To je vzácné.

Zbývá dodat jediné: proč Postřižiny?

Díky Dianě Šoltýsové jsem po letech konečně pochopil, proč právě Postřižiny. Když jsem byl středoškolák, neustále jsem si ten název pletl s „ostružinami“. A proč ne? Vždyť život je trnitý, ale jeho plody mohou být sladké. Taková směs smutku i radosti.

A když jsem v inscenaci spatřil scénu s kadeřníkem Bóďou (Milan Ligač), došlo mi to naplno: Maryšce odstřihl dlouhé vlasy. Udělal symbolický střih – za jednou epochou, za starými časy. A nastoupila nová doba. Francin rozjíždí podnikání, objíždí zákazníky na motorce, zvyšuje obrat i životní úroveň. Prostě střih. A právě tento klíč Šoltýsová vložila do inscenace s velkou jemností, pomocí divadelních kouzel – například skrze epochální skluzavku. A divák? Ten je svědkem, jak se Postřižiny proměňují v divadelní jízdu českým snem, smíchem i melancholií.

☆☆☆☆☆

Bohumil Hrabal - Diana Šoltýsová / Postřižiny

Dramaturgie: Denisa Kábrtová. Výprava: Agnieszka Pátá-Oldak. Světelný design: Magdalena Klára Hůlová. Hudba: William Valerián. Pohybová spolupráce: Svatava Hanzl Milková. Režie: Diana Šoltýsová.
Hrají: Lucie Matoušková, Radim Madeja, Petr Mikeska, Jarmil Škvrna, Petr Pochop, Milan Ligač, Ivo Theimer, Daniel Mišák, Nela Chaloupková...
Psáno z reprízy 19. 6. 2025.

📘 www.mdmb.cz