Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

David Dorůžka: Chtěl jsem, aby deska měla nějaký příběh.

autor: Z webu

Kytarista a skladatel David Dorůžka vydal nové album Silently Dawning, které bylo natočeno v říjnu 2007 ve studio Svárov u Prahy. Účinkují na něm švedská zpěvačka Josefine Lindstrand a polský basista Michal Baranski a bubeník Lukasz Zyta. Album sestává z deseti Dorůžkových kompozic na básně nebo texty Emily Dickinson, Jiřího Ortena a Josefine Lindstrand. Design alba je dílem grafičky Zuzany Lednické ze Studia Najbrt, 16-stránkový booklet obsahuje fotografie Magdy Slezarové a trojjazyčné česko-anglické-švédské překlady všech zhudebněných básní a textů.
Rozhovor s Davidem Dorůžkou, otázky kladl Ondřej Konrád.

Tvé první album Hidden Paths bylo natočené v USA.
I dvě ze skladeb na CD Silently Dawning jsem napsal ještě v USA – Forever Lost a Tears, která se v jiné úpravě objevila už na mé první desce. Ale velká většina ostatních skladeb na novém CD pochází z mého pobytu v Paříži v letech 2006 a 2007. Ovšem idea alba vznikla už dlouho předtím.

O švédské vokalistce Josefine Lidstrand jsi se poprvé zmiňoval po vašem setkání ve skupině Swinging Europe avantgardního pianisty a skladatele Django Batese roku 2002. Už jste tehdy hovořili o budoucí spolupráci?
Turné Swinging Europe bylo prvním impulsem. Měl jsem nějaké nové skladby a myslel jsem si, že by zněly pěkně, když by melodii zpíval lidský hlas. O jednom volném odpoledni jsme si s Josefine zkusili jen tak zahrát v hotelu a ona všechno ihned perfektně přečetla z listu. A ty skladby nebyly rozhodně jednoduché. Po návratu do Prahy jsem Josefine doporučil jako lektorku na pražskou letní jazzovou dílnu. Poprvé přijela v roce 2004 a na úvodním lektorském koncertu jsme chtěli zahrát něco jen v duu. Sešli jsme se hodinu před začátkem a oba jsme přinesli po jedné věci. Já Tears, která tehdy neměla text. Josefine na zkoušce zazpívala téma beze slov a pak říká: „To je hezké, ale bylo by pěkné, kdybych zpívala nějaká slova.“ Sedla ke stolu a za půl hodiny napsala ve švédštině text, s ním už jsme to pak zahráli. Tím začala naše spolupráce.

Většina zpívaných skladeb je zhudebněnou poezií, anglickými básněmi Emily Dickinsonové a českými od Jiřího Ortena. Ve druhém případě šlo jistě o tvoji volbu, kdo přišel s básněmi Dickinsonové?
To byl můj nápad. Už nevím, kdy a kde jsem básně Emily Dickinsonové četl poprvé. Ale když jsem přemýšlel o tom, jakou poezii chci zhudebnit a jak by měla hudba znít, vzpomněl jsem si na to, co z těch veršů vyzařuje. Není to poezie mnohomluvná, téměř celé její dílo jsou jen miniatury a to jsem přesně v tu chvíli hledal a potřeboval.

Pro Josefine muselo být obtížné zpívat česky. Neměla z toho obavy?
Určitě to bylo obtížné. Ale chtěl jsem mít na desce i nějakou českou poezii. Navíc, skladby na CD zpívané v češtině jsou i hudebně dost odlišné od těch ostatních. Každopádně pro ty, kdo nebudou zpěvu v češtině rozumět, jsou Ortenovy básně vytištěné v bookletu. A Josefine má zřejmě alespoň prvenství asi jediné švédské jazzové zpěvačky, která něco nazpívala v češtině!

S bubeníkem Lukaszem Zytou hráváš delší dobu, kdy si objevil kontrabasistu Michala Baranského?
Michal je teď asi Lukaszův nejčastější spoluhráč. V Polsku jsou snad nejvytíženější rytmickou sekcí. O Michalovi jsem slýchal už dlouho, poprvé jsme si zahráli v létě 2006 na hudebních kurzech v Lesznu, kde jsme oba učili. A pak jsme spolu začali působit v kapele výborné polské zpěvačky Agy Zaryan. To je mimochodem další osobnost, kterou doufám časem pozná i české publikum. Michal a Lukasz mají mezi sebou úžasnou hudební komunikaci, takže bylo logické ho přizvat do kapely. A stejně jako Josefine a Lukaszovi, ani Michalovi nedělá problém pohybovat se v jakémkoli hudebním kontextu.

Název CD Silently Dawning se v textech přímo nevyskytuje, ale slova ticho a svítání ano. A atmosféra rozbřesku i okamžiku ještě před ním je z celé té hudby patrná.
K názvu mě inspiroval poslední verš básně Noc a den – „Podívej! Nesvítá?” – odtud tedy „Tiše svítá” jako odpověď na tu otázku, kterou klade Jiří Orten. Ale snad tato odpověď svítá nějak i z hudby samotné. Většina hudby je spíše tichá, takže hlasitá místa více vyniknou, doufám. A celkově má ta hudba spíše tmavší odstíny, do kterých ale co chvíli probleskne nějaký paprsek.

Je evidentní, že je hodně věcí dopředu promyšlených a napsaných. Samozřejmě se počítá s invencí hráčů a zpěvačky. Ale podstatou je materiál. Kdy a jak se ti album začalo v hlavě skládat v celek?
Pro celkový tvar alba byly určující texty básní. V momentě, kdy jsem vybral všechny básně, které jsem se rozhodl zhudebnit, začala také vznikat celková struktura. Tak jako u Hidden Paths jsem nechtěl natočit jen „sbírku písniček“, jak na mě mnoho jazzových alb působí. Chtěl jsem, aby deska měla nějaký příběh. Také jsem většinu skladeb psal od počátku s vizí hudebníků, kteří je budou hrát. Zajímá mě kombinace improvizace a kompozice a to, jak propojit úplně volnou improvizaci s poměrně přesnou interpretací zapsaného materiálu. To je něco, co bych chtěl do budoucna ještě dále hlouběji prozkoumat.

13.4.2008 17:04:25 Redakce | rubrika - Rozhovory

TIP!