Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Hudební zákusky Miloše Orsona Štědroně

autor: Z webu

Na letošním Jiráskově Hronově jsem měla možnost potkat se s hudebníkem Milošem Orsonem Štědroněm, jehož hudba mě dlouhodobě zajímá. Na festival přivezli jako inspirativní představení Lamento/ Z tance v prach a opět do tance, které se už několikátým rokem hraje v NOD Roxy. A neublížilo mu ani prostředí zdejší Sokolovny. A tak jsem mu mezi dvěma představeními položila pár otázek.

LAMENTO bylo poprvé uvedeno už v roce 2010. Vzpomenete si, jak jste přišel na nápad, aby byla Matka Tereza zpívaná role, resp. aby ji interpretoval muž?
Jako všechno, přišel ten nápad úplnou náhodou. Honza Mikušek, můj spolužák a kamarád z konzervatoře se přišel podívat na představení Kabaret Ivan Blatný. Tehdy se poprvé objevila ta idea a já jsem získal klíč. Představoval jsem si, že by ta Matka Tereza měla být hodně stylizovaná, takže mi řešení, že to bude zpívaná role a navíc kontratenor, přišlo ideální. Větší stylizace se udělat nedá. Je to inspirováno principem barokního divadla, kde bohové byli ztvárněni kastráty.

Dočetla jsem se, že máte na kontě na 80 hudebních projektů…
Do toho se počítají i kompozice vážné hudby, což je úplně jiná kategorie pro koncertní účely. Těch divadelních projektů tolik není, ale stejně je jich relativně dost.

Já jako divadelnice vás znám právě ve spojení s divadlem, ze spolupráce s režiséry Nebeským a Dočekalem, a taky z menších projektů jako Kabaret Hašek nebo Tony D. v Rubínu. Zrovna jsem v souvislosti s Lamentem přemýšlela, jak vaši hudbu zařadit. Je tam kousek jazzu, etno, ale nechybí ani odkazy na klasiku. Jak to vnímáte Vy?
Mně to v podstatě splývá. Je otřepaná pravda, že existuje jen dobrá a špatná hudba, ale já hlavně myslím, že ty hranice už dneska neexistují. Že v podstatě může mít stejně pejorativní význam krajně popová hudba, která je hodně blbá, i ta vážná hudba, která se s tím v určité chvíli potkává, protože je pro příliš úzký okruh posluchačů. Myslím si, že umění v prvé řadě musí oslovit. Já se snažím ty styly kombinovat, ale zároveň je sjednotit, aby to nebyla koláž (protože nesnáším koláže), sjednotit nějakou myšlenku. Tady vidím jako nejdůležitější motiv Gonchi.

… spojený s přímo nadpozemskou hudbou, kterou miluju, stejně jako využití nejrůznějších tajemných nástrojů.
Jestliže má divadlo být kouzlem imaginace, tak to musí to být sférické, protože je to sférické umění. Já se v poslední době snažím dosáhnout maxima co nejjednoduššími prostředky. Nepotřebuju už velký orchestr, v divadle vůbec není nutný. Jen tam musí být nějaký nápad u výběru nástrojů.

A které nástroje máte nejraději?
Záleží na situaci, kde má být nástroj použit. Mám rád třeba trubku, která má velmi výrazný zvuk. Nebo akordeon, který máme v Lamentu – to je neuvěřitelně nástroj, který je schopný milionů barev. Na veřejnosti není příliš vnímán jako koncertní nástroj, a přitom je to extremně virtuózní nástroj. Stejně jako bicí, která obsahují obrovskou paletu. Právě v divadle strašně moc znamenají jako rytmický nástroj.

Tady jsem přímo cítila rytmus srdce.
To je pravda. Jde po těch pudových stránkách. Rytmus je vibrace, která člověka strašně zasáhne.

Jak vzniká muzika ke konkrétnímu představení?
Vždycky je na začátku výběr tématu, a pak záleží konkrétně na situaci. Často si řekne sama situace, jaké to nástrojové řešení bude. Většinou mě napadne hned od začátku v souvislosti s námětem, jako to bylo v Kabaretu Hašek (což je moje láska), kde se mi připomněly projekce z dětství, stejně jako u Kabaretu Blatný. Teď děláme projekt o Gočárovi, a mě zajímalo, jestli je možné zhudebnit architekturu.

Právě na váš nejnovější projekt Gočár jsem se chtěla zeptat. Můžete prozradit víc?
Musel jsem nejprve najít nějaký konflikt, děj. Vymyslel jsem si, že tam musí být tři architekti. Jak to bývá, když si člověk vymyslí nějakou věc, většinou zjistí, že je to pravda. Tak jsem opravdu zjistil, že Plečnik s Gočárem a Janákem, tři největší architekti první půlky 20.století u nás, byli přátelé. Takže je to o jejich osudech, jejich souboji o to, kdo postaví nejlepší kostel v Praze. A to je hudebně řešeno. Premiéra bude v prosinci v divadle Komedie.

A kdo budou interpreti?
Honza Mikušek bude Plečnik, Jiří Štrébl Gočár a Petr Jeništa Janák. A ještě je tam ženská postava, to bude Eva Vrbková. Herecký zpěv je kapitola sama pro sebe, a dá se dobře použít, když člověk ty lidi zná. Kolikrát se tím dosáhne mnohem většího efektu než u školených hlasů, protože je tam třeba nějaká manýra, nějaké limity, ale tím je to právě lidské, přesvědčivé.

11.8.2012 01:08:05 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!