Scéna.cz 

Hudební tipy na 25.týden

Ray Charles
V roce 1936 jako šestiletý ztratil zrak a ve slepecké škole se naučil číst noty podle Braillova písma. Od patnácti let se živil hudbou. Stylově kroužil kolem rhythm and blues. Imponoval mu zpívající klavírista Nat King Cole a sám doprovázel významné bluesmany T-Bone Walkera a B. J. Turnera. Začátkem padesátých let nedávno minulého století si jeho talentu všiml tehdy málo známý trumpetista, brzy vlivný aranžér Quincy Jones. Postupem doby se Charles stal hvězdou gramofonové společnosti Atlantic. Publicisté o něm psali jako o géniovi, a o jeho písních jako o hitech. R. Charles v roce 2004 zemřel jako třiasedmdesátiletý. Jeho živoucí odkaz připomínají stovky nahrávek a pozoruhodný životopisný hraný film Ray. Vysílání: 22.6., 15.50 hod., ČT2; Opakování: 29.6., ČT2.

Folk a kolem
Dnes už těžko zjistíme, kdo byl mezi našimi folkaři ten první, který vystoupil před diváky - ať na ulici, na Karlově mostě, či na nádvoří pražského Platýzu. Neboť, vězte, tam všude vystupovali naši první písničkáři - Vladimír Merta, Vlasta Třešňák nebo náš dnešní host. Podívejme se, jak dnes tvoří a hraje Jaroslav Hutka. Vysílání: 22.6., 23.50 hod., ČT2; Opakování: 26.6., ČT2., 27.6., ČT2.

Klobouček
Dan Bárta je jedním z našich nejtalentovanějších a nejvšestrannějších zpěváků, držitel mnoha ocenění včetně několikanásobného ocenění Akademie populární hudby "Anděl". Je respektován jak odbornou kritikou, tak širokou veřejností. V roce 2000 založil svůj sólový projekt Illustratosphere, jehož součástí je také trio Roberta Balzara. Vzájemným ovlivněním vznikl tento ryze akustický projekt, který si během posledních let našel svou vlastní originální tvář. Repertoár se skládá z vlastních skladeb a jazzových standardů. Dan Bárta a Robert Balzar Trio nahráli svoje první společné akustické CD s názvem THEYORIES. Jedná se o vlastní úpravy skladeb interpretů, které Dana Bártu v jeho pěvecké kariéře nejvíce ovlivnily. Vysílání: 24.6., 00.25 hod., ČT2; Opakování: 29.6., ČT2.

Louis Armstrong: Živě v Austrálii
Každá diskuse o jazzové trubce musí začínat Louisem Armstrongem (190l až 1971), v jehož projevu hudba New Orleansu vrcholí. Armstrong však nebyl jen trumpetistou, který se stal symbolem jazzu pro posluchače na celém světě: byl a je hlasem svého národa, který promlouvá jeho prostřednictvím. Byl přitom prostý člověk, a pokud šlo o verbální inteligenci, zmátl mnoho svých příznivců. Ale narodil se v době, kdy mohl logicky přejít od folklórního jazzu z New Orleansu k naprostému individualismu v umění, aniž ztratil svou orientaci nebo obdivuhodné vokální vlastnosti, svůj smysl pro hudbu tvořenou pro obyčejné lidi. Sám sebe L. Armstrong za umělce nepokládal. Nejvíce se přiblížil k něčemu, co mohlo vypadat jako soud o vlastním umění, když řekl: "Páni, jenom nikdy nebýt pozér!". Jeho styl má blíž k lidovému než vysokému umění. Tak jako zpěváci blues od Mississippi dokážou nenáročným popěvkem vyjádřit všechen žal a bolest svého údělu zachytit, tak dovedl i Louis Armstrong vdechnout hlubokou a mocnou stopu citu do skladeb, které jsou při povrchním pohledu jenom obyčejná taneční čísla. Jeho nenapodobitelný tón trubky je zářivý, naříkavý, žhavý, statečný a vždycky plný dobré naděje. Při Armstrongově mohutně pulzujícím vibratu a v tom, čemu Leonard Bernstein říkal "nádech bolesti" v tónu, nás "mrazí po těle". Vysílání: 26.6., 15.15 hod., ČT2.