Scéna.cz 

Labyrinty a ráje studentů

Je příjemné, že studenti AMU (jak DAMU, tak i HAMU) nekončí povinnými představeními na prknech Disku, ale rozbíhají se do dalších (divadelních i nedivadelních) prostor po Praze, ale i mimo ni (mj. Minor, Rubín, NOD Roxy). V této sezóně jsem měla možnost vidět podobných projektů několik, a ráda bych se zmínila alespoň o dvou z nich.

Ten první byl na kraji sezóny mezinárodní divadelní projekt Ráj srdce labyrint světa, který se několikrát objevil v Arše a v průběhu roku jej mohli vidět i diváci v dalších zemích Evropy. Projekt vznikl v rámci doktorského programu na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU a přivedl ke spolupráci studenty tří středoevropských divadelních univerzit. Autorské představení režijní dvojice SKUTR si vzalo za inspiraci Labyrint světa a ráj srdce českého klasika dílem Jana Amose Komenského, ale pozměněný název signalizuje, že nejde o pouhou literární adaptaci námětu. Soukromé ráje srdce a zapeklité labyrinty světa, které nás obklopují, nám zprostředkovává na scéně šestnáct mladých lidí studenty z bratislavské VŠMU, pražské DAMU a wroclawské PWST.

Představují tu nejrůznější herecké, pohybové a akrobatické etudy, každý z nich v osobitém provedení – nejprve jakoby ponoření do sebe sama a poté postupně kontaktují ostatní a snaží se „zařadit do světa,“ který ne vždy chápou a který je ne vždy chce přijmout. Jak jsme u Skutru zvyklí, vedle soustředění na herecký výkon protagonistů nechybí nejmodernější technika, výborný světelný design a autorská hudba. – elementy, které dodávají projektu autenticitu dnešního světa. Mladí herci v něm představili své mikrosvěty prostřednictvím bedýnek a světýlek, které si přinášejí s sebou – ve svých „pelíšcích“ se tak mohou ukrýt před světem, ale také je propojovat s ostatními, a rozšiřovat tak své možnosti. Jednotlivé etudy ukazují barevnost myšlení jednotlivých (i národních rysů), kvalita jednotlivců je samozřejmě kolísavá a někdy marně přemýšlíme, co tím chtěl „básník říci“, ale to se někdy stává i v životě. Dohromady vzniká pozoruhodná mozaika názorů, pocitů, lehkého hravého humoru a poezie. Celé představení, jako by tvořilo uzavřený kruh – od jednotlivých prezentací (miniklauniád) se pozvolna dostáváme ke hře ve dvojici, ve větší skupině až po choreografii, v níž jsou zapojeni všichni. Působivé jsou např. scény, kdy před ostatní vždy vystoupí jeden vůdce, kterého se všichni snaží napodobovat, a ten je vzápětí Nejčastěji zmiňovaná scéna je klipová „světelná choreografie“ postavená na jednoduchém principu rytmizovaného zhasínání a rozsvěcení lampiček na přeskáčku, řemeslně dobře zvládnutá scéna svědčí o tom, že v tomto skupinovém představení nejde jen o exhibici jednotlivců, ale i smysl pro spolupráci na jevišti. Celek pak ukazuje nejen strukturu „labyrintu světa“ jako takového, ale v odkazech vypovídá i o kouzelném světě divadla, kde se realita mísí s fantazií, sny a bizarními představami. Představení je skutečně srozumitelné i beze slov, a člověk si z něj odnáší pocit příjemné hravosti a nadšení pro tvorbu.

Zcela jiným typem inscenace je projekt Hlas Anne Frankové, jehož premiéra se uskutečnila v netypickém syrovém prostoru NOD Roxy. Na jeho počátku stojí jako inspirátorka absolventka ALD a nonverbálního divadla HAMU Miřenka Čechová. Herečka a mimka se rozhodla experimentovat nejen s tématem (na koncepci se podílel Petr Boháč), ale také s formou – tedy propojováním verbálního a neverbálního projevu na scéně. Důležitou roli tu hraje – jako v předcházejícím projektu - také světelný design a hudební doprovod (původní hudba Varhana Orchestroviče Bauera, vedle reprodukované hudby přímo „nad scénou“ hraje na cello Hana Suchanová). Komplikované téma hrdinky stojící na pomezí dětství a dospělosti v období holocaustu, je zpracováno s výraznou pohybovou invencí. ale přináší i něco navíc. Protagonisty stál při zkouškách, a stojí jistě i při představeních hodně fyzických i psychických sil. Po pravdě řečeno, pro mě je to projekt, který jasně míří - jak svým tématem, tak provedením - na mezinárodní festivaly. Ale nejsem si jista, kdo z obyčejných diváků takový titul vyhledá. I když jistě stojí za vidění.

První půle představení je sólovou choreografií Miřenky Čechové v roli Anne Frankové. S citlivostí a zároveň hravostí se jí podařilo postihnout svět děvčátka, které má v sobě fintivost, zamilovanost, náladovost a přemíru pubertální energie, ale v uzavřeném prostoru připomíná motýla narážejícího na neprostupné sklo, je stále zraňováno, nepochopeno strohostí, hašteřením a intrikami dospělých. Příběh Anne Frankové by mohl končit tam, kde končí příběh jejího deníku. Ctižádost realizátorů ovšem byla větší. Druhá půlka představení posunuje dále – do obecnější roviny. Odehrává se v koncentračním táboře, jsou zde symbolizovány nejrůznější atributy válečného běsnění, hrůz holocaustu, deprese, fyzického a psychického vypětí. Soubor složený z nejrůznějších umělců jako Jindřiška Křivánková, Petr Reif (na premiéře jej zraněného zastoupil režisér Petr Boháč), Radim Vizváry a Václav Jelínek si patrně při zkouškách (a tedy i představeních) sáhne mnohdy až na dno sil, např, tahání bezvládných mrtvol po jevišti, a další mnohdy až akrobatické výkony).. Jak už bylo řečeno, i když je projekt postaven především na nonverbálním projevu a náročném fyzickém tanci a pohybu, jeho součástí je u verbální projev. Nejde o souvislé monology či dialogy, spíše symbolická slova v různých jazycích. Druhá část představení má v centru scény výraznou otevřenou „ránu“ rudě planoucí prostor, do kterého odcházejí odsouzení. Scéna, kde jsou v regálech naskládané kufry, se znovu a znovu zaplňuje oběťmi nejrůznějšího typu, znovu a znovu padajícími do jícnu smrti. V této značně depresivní náladě najednou zapůsobí jako jasný paprsek etuda, kdy do koncentráku přichází učitel s dětmi. I když děti jsou jen imaginární, najednou jsme měli pocit, že slyšíme jejich smích a švitoření, a depresivní pochod smrti do rudého jícnu se najednou změnil na radostnou cestu ke světlu. V tomto tématu až neočekávaná (ale s tématem Anne Frankové související) katarze.

Divadlo Archa: Ráj srdce labyrint světa
Námět Miloslav Klíma; režie Skutr (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský); pohyb Adéla Laštovková-Stodolová; scéna Jan Polívka; kostýmy Daniela Klimešová a hudba Petr Kaláb.

NOD Roxy: Deník Anne Frankové
Scénář Petr Boháč, Miřenka Čechová a kolektiv; dramaturgie Miřenka Čechová, Petr Boháč a kolektiv; choreografie Miřenka Čechová; režie Petr Boháč, Miřenka Čechová a kolektiv
Hrají: Jindřiška Křivánková; Miřenka Čechová; Petr Reif; Radim Vizváry; Václav Jelínek + Hana Suchanová (cello); hudba Varhan Orchestrovič Bauer; scéna a kostýmy Ivanka Kanhauserová, Petra Vlachynská