Scéna.cz 

Lorka v rytmu disko

Březnová premiéra IV.ročníku studentů KALD přináší na scénu Disku skutečně netradiční pojetí Krvavé svatby F.G.Lorky. Přiznám se, že při režiích Mariána Amslera si nikdy nejsem zcela jistá, co si o tom mám vlastně myslet. Na jedné straně je to zábavné a příjemné, na straně druhé jako by se trochu ztrácelo to, co dělá velké autory tématem mnohých vědeckých prací a bádání. Dnešní svět ale směřuje k této nivelizaci a trendem moderní světové režie je nabízet alternativní pohledy na klasiku a dopřát lidem „show“. Jen je mi trochu líto, že se tím tyto příběh velkých vášní banalizují a snad i rozmělňují. Jako by se celý život a tím i jeho ztvárnění na jevišti zbavovalo čehosi hlubšího, co vzbuzuje mrazení v zádech. Ale možná, že je to jen obrana proti depresím, smích proto, abychom nemuseli plakat.

Na počátku děje se ocitáme se na rozžhavené pláži, kterou obklopuje „modré nebe“ a v pozadí trojúhelníkový útvar, uprostřed něhož září slunce – tudy vstupují v plavkách protagonisté hry, aby labužnicky polehávali na rohožích a užívali krásného dne. Aby byla iluze úplná, to vše ještě doprovodí šumění moře. Dokonalá idyla, do níž s optimistickým elánem vtančí dva plážoví baviči, kteří jako v reality show natáčejí a zároveň představují jednotlivé postavy děje. Ti dva – malý a velký – trochu připomínají klauny, trochu italské gigoly. Kromě rozjuchaného veselí je v nich ale současně škodolibost, škleb i trochu zvrácenosti. Záhadný Měsíc a bizarní Smrt. Až do konce nás budou provázet a určovat nejen komentářem, ale i zpěvem a muzikou proměňující se rytmy příběhu. Zápletka, která u Lorky vychází z novinové zprávičky o tom, že nevěsta utekla v den své svatby se svou první láskou, je v podstatě jednoduchý. Nicméně je jasné, že směřuje k tragickému vyústění. Cestou ke smrti ale potkáme lásku, nenávist, tvrdohlavost, samotu, nevěru, nevinnost, vše co nás v životě provází.

Celý příběh je postaven na kontrastech – matky jsou sice krásné a sexy, ale přesto opuštěné, muži frajerští, a přece tak trochu ňoumové. Smrtící rekvizity – dva otvírací nožíky – se nakonec v souboji dvou soků zabodnou do pomerančů, které pak zbaveny šťávy v drtících pěstech padají na zem. Smrt trochu směšná a trapná – jako všechny hrůzy dneška... Neobvykle, a tím i objevně působí kontrast mezi ryze současným chováním a vizáží postav a básnivým, chvílemi až vzletně patetickým jazykem Lorkovým (v překladu Antonína Přidala). K mému údivu, básnické obraty znějí z úst matky v bikinách či zlatých minišatech stejně uvěřitelně, i když trochu jinak než kdyby na jejím místě byla klasická Andalusanka v černém.

V této inscenaci více než v jiných měli studenti možnost ukázat více než individuální výkony) svou týmovou sehranost. A to především v pohybových kreacích nejrůznějšího typu – ať už jsou to živé obrazy zastavované v stop-timech, tak i kolektivní choreografie (zajímavě psychologicky rozehraný svatební disco tanec). A ještě výraznějším prvkem je muzika ve všech svých podobách. Pěvecky jednoznačně vede Luděk Smadiš (jeden z bavičů –Měsíc), ale ani ostatní se nedají zahanbit. Matija Solce má hudbu v těle (je nejen jejím autorem, ale i interpretem). Výborně propracované je i svícení – po rozzářeném dni se dočkáme i měsíčního svitu, a také krvavě rudé a posléze smutečně potemnělé scény. Vzhledem k sympatické délce představení, hravosti, barevnosti a působivé muzice si Krvavá svatba jistě získá své věrné fanoušky.

F.G.Lorca: Krvavá svatba
Překlad. Antonín Přidal, úprava Veronika Riedlbauchová, Marián Amsler, Matěj Samec, režie Marián Amsler, scéna Kateřina Štolcpartová, kostýmy Zuzana Hilská, hudba Matija Solce, pohybová spolupráce Michaela Doláková.
Hrají: Matija Solce, Luděk Smadiš,Barbora Vskočilová, Jiří Hajdyla, Kristýna Nováková, Jiří Chvalovský, Veronika Khomová, Lukáš Příkazký a Miroslava Venclová