Scéna.cz 

Všichni tančí tango

Odvážným tahem vinohradského divadla je titul mladého německého herce (+ dramatika) Torstena Buchsteinera Tango Sólo. Autor čerpá z vlastní zkušenosti a sám tangoholismus, který prožíval po celý rok, považuje za návykový.
Tanec jako náhražka života. Tango jako životní filozofie. Tango jako únik ze samoty a nudy. Tango jako hledání identity. Tango jako láska, bolest, cit, erotiku, humor i tragédie. To vše v textu je, a svým způsobem je velkým podobenstvím o lidském údělu.
Samotný text je však i svým způsobem problematický, díky tomu, co všechno potřebují ti lidé sdělit, je v něm místy určitá statičnost a schématičnost.

Vinohradská inscenace, jejíž režie se pohostinsky ujal Petr Svojtka, má ovšem svou působivost, a rozhodně poskytla hercům výbornou rozjezdovou dráhu, na které mohou ukázat, co v nich je. Vzhledem k mé až posvátné úctě vůči lidem, kteří se dokážou pohybovat – a ještě k tomu tančit – na jevišti, i když to není jejich prvořadá profese, nesmírně oceňuji taneční výkony všech zúčastněných herců. A navíc schopnost ještě ty postavy zahrát, nejen vyjádřit tancem. Protože ta hra – ačkoliv je o tanci – má své existenciální hlubiny, které vyžadují více herce nežli tanečníky.
Inscenace je velkoryse načrtnuta, a díky spolupráci dobrých choreografů dobře rozvržena po celé scéně. Klipový způsob jednotlivých scén je v tomto případě asi jediným možným řešením – a v právě v něm jsou obsažena silná místa, ale i slabiny.
Rámovaná blikající scéna s „oddělenými boxy“ , kde odpočívají hvězdy, stolečky v pozadí a velký prostor pro tanec ubíhající k zadním schůdkům, kde nahoře trůní velký „boss“, průsvitné zástěny, za nimiž se leccos odehrává, i v druhé půli používá centrální postel, to vše jako by dovolilo hercům volně dýchat, ale zároveň v tomto prostoru ukázat svou nikdy a nikde nekončící samotu. Jako by se tu spojovaly dva světy – svět těla a duše, svět image a skutečné podoby těch lidí.
Příběh sám je možno vnímat několika způsoby – buď se jen nechat unášet rytmy a sledovat těla, či konfrontovat, nakolik se hercům podařilo skloubit prezentaci tance a sebe samých s vnitřním zkázněným herectvím. A v neposlední řadě zvládnout – dosti kruté – erotické (či sexuální) scény, jimž jsou vystaveni.
Těžko se mi vynáší soudy nad jednotlivými hereckými představiteli. Celek působí kompaktně, a každý si tu najde svůj prostor. Vedle spolehlivých opor souboru se dobře uplatnila i „nová krev“, Daniel Bambas a Pavel Batěk. Svého hereckého favorita si tu může najít každý, tak jako v životě. A o tom , myslím, tahle hra i inscenace je především.

Torstena Buchsteinera Tango Sólo
Překlad Pavel J. Michele, režie Petr Svojtka, dramaturgie Jolana Součková, scéna Milan David, kostýmy Zuzana Krejzková, choreografie Jana Vašáková, Radka Šulcová a Marek Štefan, hudba Martin Horáček a původní argentinské tango.
Osoby a obsazení: Angelo (Jiří Dvořák); Laura (Jana Marková); Gabor (Daniel Bambas); Florenza (Vendulka Křížová); Schellack (Jiří Čapka); Pauline (Zuzana Kajnarová); Nicki (Andrea Elsnerová); Hans (Michal Novotný); Máša (Barbora Munzarová); Lona (Lucie Juřičková); André (Pavel Batěk); Pamela (Lucie Štěpánková nebo Eva Nádaždyová