Scéna.cz 

Černé mléko v bílém sněhu

…Po zemi teče mléko bílé jako sníh. Teče a mísí se s blátem. Teče a černá. A černá. A černá. A černá… A pak vlak zastaví a všechno ztichne. Ticho…
Odcházejí. Jen černá louže setrvá. A v ní se , bůhví proč, neodráží strop, ale nebe. Noční nebe. Měsíc. Planety. A hvězdy. Mnoho hvězd. Miliony, Miliardy. Celý vesmír se odráží v té louži. Hvězdy se v ní mihotají. Hoří. Svítí. A už není černá, je znovu bílá. Bílá jako mléko. Bílá jako sníh. Bílá jak… TMA
V komorním prostředí divadla Kolowrat. Před diváky jako hráz dozrálé obilí. Důvěrně známý obrázek z ruských filmů. A za ním omšelá čekárna s absurdně novými kovovými dveřmi na jednom zapadlém nádraží, v zastávce, která snad nemá ani jméno. Ale má – Zamřelá. Většina vlaků tady projíždí plnou rychlostí s ohlušujícím řevem. Zapomenuté místo kdesi v Rusku. Když sem přijede párek mladých obchodníků z hlavního města, aby vnutilo své supertoastery místním obyvatelům, kteří dají za ně poslední rubly. Pak si je postaví na almaru, protože nevědí, jak s nimi zacházet a vlastně ani nemají chleba, který si v nich opéct. Po domácku se tu pálí vodka, a obyvatelé se zvolna upíjejí k smrti. Místní lidé jsou hloupí, zaostalí a žijí tak, jak to bylo na matičce Rusi vždycky zvykem…civilizace k nim doléhá jen okrajově. Je tu zmar, beznaděj. Ale přece právě tady je srdce Ruska, jeho citlivá duše.

Do tohoto prostředí nás uvádí vypravěč (Alexej Pyško). Sem přichází zdatný podomní obchodníček, floutek Levčik (Richard Krajčo) a jeho družka v osmém měsíci těhotenství Důra, ale vlastně Šura (Martina Válková). Oslovují se vole, vole, kouří, žvejkají, bez ostychu se před ostatními muchlují a zároveň jim v hlavě šroubuje, jak oblafnout potenciální zákazníky. Jejich výřečnosti naletí všichni, ať už obě konkurenční místní obchodnice s vodkou (Jitka Smutná a Blanka Bohdanová), tak ostatní tragikomická sbírka figurek v čele s posledním revolucionářem Míšenkou (Petr Motloch). Když je vše prodáno a je nejvyšší čas zmizet, nastanou problémy – vlaky tady totiž většinou nestaví. A tak je třeba odrazit delegaci těch, kteří chtějí vrátit zboží a získat zpět peníze. Zastrašovací metoda pomůže, nebezpečí je zažehnáno. Ale v okamžiku, kdy Šura začíná předčasně rodit, to začíná být napínavé.
Se Šurou se znovu setkáváme po čtrnácti dnech. Je jiná. JE JINÁ? Těch čtrnácti dnech, které strávila u tety Pašy, bylo nabité událostmi. Šura při porodu uviděla Boha, zemřel jeden z pijáků vodky a pokladní, která ho vodkou napájela, pocítila výčitky svědomí a chtěla se oběsit. Šura se pod vlivem těchto okolností rozhodla změnit svůj život (Unavuje mě bejt svině. Svině mezi sviněmi. Protože tam je v módě bejt svině. Je v módě všechny nenávidět, všema pohrdat. Vidíš, že jsou svině, tak je i z tebe svině, Ty jsi svině, tak jsou i z nich svině. Vzájemný ručení…) Levčik nechápe – nebyl tu, neprožil to. A nebo chápe, ale brání se. A tak připomene Šuře její minulost. Je to tvrdé. Je možné změnit život, je možné se vrátit? To by bylo příliš melodramatické, příliš agitačně rudé.. Dnešek je jiný. Nezbývá než ze zoufalství obvinit druhé – i toho nejvyššího (To ty jsi podlá svině! Ty, a ne já!!! Jsi podlá svině! Rozumíš!!!) Vše se vrací do starých kolejí…

Stejně jako text, je i inscenace drsná, bolavá. V citlivé režii Jana Kačera působí najednou všichni ti herci „zlaté kapličky“ naprosto jinak než je známe. Naprosto autenticky. Je tam smutek, humor, šok, zlá slova. Je tam duše. Nejsou to jen postavy hry, jsme to my. Žijeme s nimi, protože tak to známe, tak to je. Uvědomíme si najednou své ústupnosti, své naivity, svou touhu být lepší, udělat něco hezkého, vzpomeneme si, kolikrát jsme neměli odvahu postavit se proti světu, proti svému etickému žebříčku hodnot, vzpomeneme si na chvíle, kdy jsme se z bezmocnosti raději podřídili.

Hra Vasilije Sidareva je černá. Ale na rozdíl od západních coolness her v ní cítím jakousi naději. Malou, ale přece tady je. To dobré, co je v nás, ještě úplně neumřelo. Takže naděje zbývá. Třeba jednou někdo najde odvahu všechno to změnit.

Vasilij Sigarev Černé mléko
Překlad Daria Ullrichová; režie Jan Kačer; scéna Jaroslav Bönisch; kostýmy Jan Tobola; dramaturgie Daria Ullrichová.
Premiéra 12. listopadu 2004, Divadlo Kolowrat.