Scéna.cz 

Black and white Romeo a Julie z poválečné Itálie

Divadelní společnost Kennetha Branagha působící v divadle Garrick patří k divadelním atrakcím Londýna. Podezírám, že nejen proto, že Branagh je vyhlášený znalec Shakespeara, ale především proto, že si sem tam střihne nějaký film v Hollywoodu. Loni to byla Popelka s Lily Jamesovou a Richardem Maddenem v hlavních rolích. Právě tuto mladou hereckou dvojici, populární i z dalších televizních či filmových kousků, obsadil do hlavních rolí shakespearovské love-story Romeo and Juliet, kterou uvádí Garrick Theatre až do poloviny srpna. Před pár dny měli ovšem diváci z celého světa možnost vidět Branaghovu inscenaci v kinech, ozvláštněnou černobílým snímáním a obohacenou o přestávkový kvíz týkající se poválečných italských reálií, a taky o předfilm, v němž teenageři různých barev pleti glosují jak téma Romea a Julie, tak vlastní představy o věčné lásce. Toto obohacení má jistý didaktický smysl, a zároveň vysvětluje Branaghovu režijní koncepce.

Režisér Kenneth Branagh (který tentokrát nehraje) zasadil příběh dvou znepřátelených rodů do poválečné Itálie 50. let, tedy do doby, kdy ještě doznívala ozvěna vojenské diktatury (veronský vévoda je prezentován jako „duce“ ve vojenské uniformě), a na druhé straně díky podpoře ze strany USA v rámci Marshallova plánu začíná období ekonomického a společenského rozkvětu. Je to období, v němž se střetá starý a nový svět, Dolce Vita, tak jak ho ve svých filmech vykreslili režiséři v čele s Fellinim.

Ve výpravě se vyřádil Christopher Oram. Děj se odehrává v prostředí posuvných mramorových sloupů (jeden z kritiků scénu přirovnal k Teatro Massimo v Palermu), mezi nimiž posedává u stolečků a popíjí víno a espresso veronská smetánka. Sem tam se scéna zatmí a sledujeme pouze hru stínů na horizontu. K italskému koloritu patří dokonalá módní image jak v šatech, tak i účesech a líčení, ale také atmosférotvorné využívání italských replik a popěvků. Příběh je částečně seškrtán event. upraven (role sluhů hrají ženy, které jsou však nazývány mužskými jmény jako Petr či Balthazar, Tybalt je černý panther, otec Lorenzo jezdí na kole). Ovšem největším překvapením je Romeův přítel Merkucio, kterého hraje Branaghův vzor Derek Jacobi (*1938) jako někdejšího dandyho, který se nonšalantně s hůlčičkou prochází po městě, popíjí víno a místo soubojů a hrdinských činů jen neustále ve verších pseudofilozoficky žvaní. Takže jeho střet s Tybaltem je spíše nežli souboj jakési pošťuchování, a smrtelné bodnutí trapný omyl. Chůva Meery Syalové působí opravdu výrazně italsky, tak jak si představíme příslušnici poválečné dělnické třídy. Tihle Romeo a Julie jsou o dost starší než jejich teenagerovské předobrazy, nicméně mají jisté charisma (možná více nežli divadelní hereckou a mluvní techniku). Není tedy jistě náhodou, že si přenos vypomáhá nejrůznějšími filmovými postupy a efekty – střihy, detaily, neobvyklým svícením, pohybovou stylizací a v případě balkonových scén i jistou kašírovaností, protože balkon je jen ohraničený prostor na úrovni scény).

Romeo Richarda Maddena je vzhledově typický „romantický“ macho z neorealistických italských filmů (pozn. Madden byl při přenosu handicapován, hrál se zraněnou nohou, nicméně k jeho cti je třeba přiznat, že nebýt Branaghovy omluvy na počátku, divák by to nepoznal. Šermířské zápasy zvládal suverénně, a jeho jinak dosti nevýrazný herecký styl s momentální pohybovou indispozicí zjevně nesouvisel). Největší pozornost získává Julie Lily Jamesové, proslavená jako rebelantská Lady Rose ze seriálu Downton. Vytvořila Julii půvabnou a temperamentní (nejzapamatovatelnější scéna je ta balkónová, kdy Julie zdatně popíjí z lahve, a tak její vyznání do noci vyznívá lehce ironicky). Mimochodem, tato inscenace velmi výrazně ukazuje žánrovou nejednoznačnost Shakespearových her. První část Romea a Julie tak působí spíše jako komedie, což je podpořeno nejen úvodní scénou, kde se místo pouliční bitky „sluhové“ – ženy jen tak hašteří, poněkud šokující image Merkucia, který nikoli náhodou působí tak trochu jako Oskar Wilde (tuto inspiraci mimochodem Branagh přiznal v „předmluvě“ k přenosu), a také popovou písní Julie, která zpívá otci na plese. Celá tragédie, která se postupně vyloupne v druhé půli, tak působí jako trapný důsledek nepříznivé shody okolností, které nikdo nepředpokládal. I když Kenneth Branagh svým divákům bezpochyby rozumí, a dává jim, co si žádají – tedy zajímavě aktualizovaný věčný příběh, ověnčený hvězdami, i vizuální exkluzivitu, přece jen je na místě přiznat, že v případě Branaghova souboru jde spíše o atrakci. A že inscenace Shakespearových her z londýnského Národního divadla, které jsme měli možnost vidět, působily méně vykalkulovaně a scénicky nápaditěji.