Scéna.cz 

Směšná temnota a Poslední večírek – ohlédnutí za festivalem

Po měsíčním maratónu více nebo méně závažných témat odlehčili organizátoři závěr dvacátého ročníku Pražského divadelního festivalu německého jazyka dvěma komediálními kusy z Vídně a Hamburku.
Divadlo Burgtheater z Vídně přivezlo do Prahy hru Wolframa Lotze „Směšná temnota“ v režii Davida Pařízka, dobře známého z jeho dřívějšího působení v pražském Divadle komedie, diváci ji viděli 28. listopadu ve Vinohradském divadle.
Obecná neschopnost pochopit jiné skutečnosti a vytváření a fungování fikcí jsou odhalovány během soudu se somálským pirátem na území Německa a během následné cesty do fiktivní oblasti podniknuté dvěma vojáky bundeswehru za asistence dalších postav.

Vojáci se plaví po řece Hindukúš do dešťových pralesů v Afganistánu, aby vypátrali své kolegy, kteří se při plnění úkolu dostali do potíží. Ve větě „Myslíte si, že Hindukúš jsou hory a ne řeka? No to jste něco slyšeli v televizi a vy tomu hned věříte“, vyslovené velitelem dvoučlenné posádky lodi jako by bylo ve zkratce vyjeveno, jak se vytvářejí názory, které bez dalšího přemýšlení už pak mají definitivní platnost. V inscenaci jsou běžné představy postaveny na hlavu a fragmenty tvořící realitu jsou poskládány naprosto neočekávaně a absurdně. Hned na počátku např. je to „genderová záměna“, kdy všechny mužské postavy hrají ženy. Frekventovaná klišé, politické události, jevy globálního kulturalismu jsou drceny na padrť obrazně a pak také doslova. Kulisy civilizované části světa - zeď a podlaha z dřevěných prken během přestávky proženou prozpěvující si „hrdinové“ d rtičkou až z nich zbudou jen piliny. „Kultivovaný“ svět se zbortil takřka bez námahy – zůstávají jen všelijaké kovové konstrukce – zanedbaná městská periférie, přístav, opuštěná továrna, to co po sobě podle vžitých představ zanechali kolonizátoři a okupanti. „Dobrodružné“ putování posádky po řece krajinou stále temnější a vzbuzující strach je přerušováno zastávkami a setkáními, v nichž je zaostřeno na představitelé „kultury“ pokoušející se zprostředkovat domorodému obyvatelstvu „civilizační výdobytky“ a „návyky“ Jsou mezi nimi oběti i podvodníci, každý má za sebou nějakou historku, která ho přivedla tak, kde je a každý může být tím prvním i druhým - italský důstojník na vojenské mise, který řeší problémy s odpadem, reverend šířící víru mezi muslimy, obchodník nabízející „biopotraviny“. I německý poddůstojník vstoupil do armády jen „ z určitých důvodů - sexuálních“ - a tak podobně jako je „napínavá“ cesta lodí, je „napínavý“ vývoj vztahů obou vojáků. Ovlivní ho snad „filozofie“ o zvláštním způsobu zrušení genderového rozdílu? Tato filozofie a podivný sen o plavbě skrze řitní otvor do „vlastního nitra“, kde ovšem jsou přítomny stejné fenomény jako ve světě vnějším, by snad mohly naznačovat i názory autora hry na to, jakým směrem se ubírá Evropa a evropská civilizace. Je cenné, že jej v inscenaci vyjadřuje s nadhledem, s lehkostí, s humorem. Přestože mnohé scény vybízejí k tomu, aby byly dohnány k větší razanci, více do „černa“, režisér si drží otěže pevně v ruce a nedopustí to, nezatěžuje diváky vážnými proklamacemi, tezemi, složitostmi filozofie, cynismem, ale říká to co chce se stejným účinkem a vysmívá se přátelsky. Určitě to mohl to dokázat také tím, že si jako spolupracující vybral vynikající kvarteto žen, skvělé herečky i zpěvačky Stefanie Reinsperger, Catrin Striebeck, Fridu-Lovisu Hamann a Dorothee Hartinger.

Tečku za festivalem učinilo hamburské divadlo Thalia Theater, které příznačně ve Stavovském divadle, kde měl v roce 1787 světovou premiéru Mozartův Don Giovanni, uvedlo 29. listopadu jeho jinou verzi. K názvu opery doplnil režisér Antú Romero Nunes „Poslední večírek“ a tím už jaksi naznačil, o co půjde. Z opery si vypůjčil příběh a některé známé árie, ale rozčlenil je a sestavil po svém a obohatil o melodie současné –disco styl i živou hudbu produkovanou orchestrem přímo na scéně. Vedle opery tak vznikl muzikál, kabaret, show, „interaktivní divadlo“, prostě „multižánrové“ dílo, jak to dnešní doba žádá a které pobaví každého. Tomu odpovídají barvité kostýmy i scénografie s různými světelnými efekty. Aby při sledování představení neochabovala pozornost diváků, mají možnost se podílet na představení – popěvky a výdechy podle pokynů Leporella. Na konci prvního aktu se dostává šance divačkám – celé stovce žen je umožněno dostat se do bezprostředního kontaktu s proslaveným záletníkem, vstoupit přímo na jeviště a zůstat tam i během celého druhého jednání jako živá kulisa. Mezi mnoha postavami zřetelně vynikají svým herectvím Don Giovanni (Sebastian Zimmier) a Leporello (Mirco Kreibich), někdy sluha předčí i pána. Také přítomné dámy – doňa Elvíra a některé svedené oběti – zasahují do dění a jejich interakce jsou zdrojem mnoha komických momentů, často ale tvoří spíše elegantní prostředí, v němž se může zablýsknout pánský duet. Vedle hlavních hrdinů sklidili úspěch Zerlina a Massetto, jejichž svatba by se mohla odehrát jako samostatná groteska. I další komické scénky patří do hry, která se snaží být akční a dynamická, ale nevyhne se v určitých okamžicích rozvleklosti. Pro soubor z Hamburku to byla jistě zajímavá zkušenost, když mohl hrát svého „Dona Giovanniho“ v divadle, které je s tím „opravdovým“ tak těsně spojeno. Od diváku vyžadoval tento „Don Giovanni“ nadhled, toleranci, smysl pro prvoplánový humor a vzhledem ke své délce i trochu trpělivosti...