Scéna.cz 

Hamlet v NT Live

Londýnská inscenace Shakespearova Hamleta mladé režisérky Lyndsay Turner s Benedictem Cumberbatchem v titulní roli vzbudila už rok před premiérou téměř hysterii fanoušků a především fanynek toho herce, a lístky prý byly vyprodány nejrychleji v historii londýnského divadla. Naštěstí byla tato inscenace zařazena do dramaturgie přenosů NT Live a tak se diváci celého světa mohli těšit na to, že uvidí inscenaci „alespoň“ v kinopřenosu. Dodejme, že podobně jako u Frankensteina se tento titul stává nikoli jednorázovým hitem, ale diváci jej budou moci i v budoucnosti vidět v záznamech v pražských i mimopražských kinech. Stojí tedy inscenace za to? Vzhledem k humbuku kolem Cumberbatche jsem k této inscenaci přistupovala poněkud skepticky. Nicméně, s potěšením musím konstatovat, že je nejen charismatickým filmovým hercem, ale zároveň velmi dobrým divadelním hercem.

Samotná inscenace, odehrávající se v divadle Barbican (někdejší sídlo RSC má kapacitu 1200 sedadel), je – řekněme - typickým solidním kouskem, se zajímavým, ale nikoli extravagantním výkladem a detailně propracovaným psychologickým herectvím. Mladá režisérka Lyndsay Turnerová už má na kontě několik úspěšných divadelních zářezů, mj. je teprve třetí režisérkou, která získala Olivier Award (2014). Režírovala v londýnském Národním divadle, v Royal Shakespeare Company, i na Broadwayi. Často se zaměřuje na nové původní hry (Posh, Chimerica), v RSC režírovala Voltairova Candida, a teď tedy přišla výzva v podobě Hamleta. Ke spolupráci si přizvala výrazně ženský tým. Es Devlin, proslavenou scénografka, mj. Olympijských her Londýně, Katrinu Lindsay jako kostýmní výtvarnici a Jane Cox jako light designérku.

Na scéně zprvu vidíme interiér sídla, s halou s křišťálovým lustrem, z níž se otvírají průhledy do neurčitého prostoru za scénou, s galerií v patře. Zámecká hala se podle nutnosti proměňuje i v exteriér (např. hřbitov) nebo bojiště (vojenské ležení Fortinbrase). Ale světlem lze uprostřed velkého prostoru vykouzlit intimní místa, kde může člověk uniknout z veřejného prostoru. Na začátku vidíme Hamleta, který listuje ve starém albu a pouští si starou sentimentální písničku. Pak je povolán do veřejného prostoru, kde se slaví svatba. Hamletova samota a vnitřní monology jsou rámovány proměnou světel. Vztah mezi královnou Gertrudou (Anastazia Hille) a Claudiem (Ciarán Hinds) je chladný, pragmatický, žádný dotyk, žádný polibek. Proto Hamletovy výtky o pelešení znějí nepřípadně. Rodina Polonia je zvláštní, otec Polonius (Jim Norton) je svědomitý a tím nesnesitelný královský služebník, jeho děti nesourodá dvojice, Leartes (Kobna Holdbrook-Smith) je černý, a můžeme se dohadovat, zda je o proslavenou genderovou rovnováhu nebo výklad?), Ofélie (Sián Brooke) je obyčejná holka, možná až zarážejícím způsobem obyčejná. Snad jako důkaz toho, že Hamlet hledá obyčejnost jako protiklad k dvorské přetvářce. Na začátku ji vidíme s fotoaparátem, který zaznamenává vzpomínky. Její šílenství se zdá spíše důsledkem toho, že jí nechal Hamlet, nežli toho, že jí zemřel otec. Je zmatená, a zůstane po ní kufr plný fotografií - vzpomínek. Matka Gertruda rozhodně nepůsobí tak, že by byla nadšená situací, do níž se dostala – spíše máme pocit, že nový sňatek nebude zase o tolik jiný než ten předchozí. Má intuici, svého syna chápe a rozumí mu. Její smrt je vědomá. Zvláštní jsou Hamletovi přátelé. Guildenstern a Rosenkratz (Rudi Dharmalingam a Matthew Steer) jsou takoví šediví, nepříliš zábavní chlapíci, kteří se dostávají do problémů v podstatě nevinně - z posvátné úcty ke královskému majestátu. Zrada na Hamletovi je vlastně mrzí. Zcela zvláštním týpkem je Horatio (Leo Bill), potetovaný batůžkář, tak trochu mimoň neschopný zrady. Prostě ho to nenapadne. Personál v paláci (zase spíše genderová vyrovnanost) tvoří jako v současném protokolu většinou ženy. Zajímavé je udělení dvojrole Karlu Johnsonovi, který hraje zároveň ducha Hamletova otce a hrobníka. Je to takový běžný typ, který by sám o sobě nezaujmul pozornost. Netušíme vlastně, je-li skutečný nebo jakýsi „everyman“.

Veškeré nitky se ale sbíhají k Hamletovi, a je jasné, že pozornost bude soustředěna právě na něj, a na jeho způsob myšlení. Je to člověk. Který patrně nemá žádné velké politické ambice, v podstatě mu vyhovuje, že může zůstat stálým studentem. Je tak trochu mimo, rodiče měl rád, ale žádné výrazné vztahy s nimi neměl. Navzdory jeho poukazům na to, že se bude chovat bláznivě, i ostatních, že se chová divně, působí paradoxně – Hamlet se totiž kromě pár klukovin a ironické šaškovské stylizace vůči autoritám chová nejnormálněji ze všech. To, co ho zraňuje, je jasně viditelné. Ví, jaké je to být sám sebou, a má lidi, kterým důvěřuje. Ničí ho, jak jej jeden po druhém zrazuje. Ne z vlastního přesvědčení, ale jsou zastrašeni, podplaceni nebo donuceni. Nejprve matka, poté Ofélie, a Rosencranz a Guildenstern. Jen Horatia se Claudius nesnaží získat ke spolupráci, protože jej má za outsidera. Zatímco slavný monolog „být či nebýt“ posunutý v čase hry nijak výjimečné nezapůsobí, zajímavá je však scéna s herci, kde se při slavném monologu Hamlet spontánně stává režisérem, a v odhalující hře si i sám zahraje Claudia. Stejně zajímavý je dialog hrobníků – je tu jen jeden hrobník (totožný s duchem Hamletova otce) a jakási účetní, která s ním vede dialog.

Inscenace Lyndsay Turner je pozoruhodná svou psychologicky dokonale propracovanou strukturou, a výkon Benedicta Cumberbatche do detailů propracovaný a neexhibující.

Pro Angličany, jak se zdá, je běžné propojovat kulturní zážitek s charitativním apelem. To se projevuje ostatně v celém konceptu NT Live. Tentokrát, v přímém přenosu do celého světa, na konci Cumberbatch vyzval lidi, aby přispěli na syrské sirotky. V anglickém kontextu to nepůsobí násilně, naopak zcela přirozeně. Nejen v tomto se máme od Britů čemu učit.