Scéna.cz 

Kalifornská mlha: „Stál přesně tam, kde teď překážíte vy…“

Mnoho vtipných replik podobného ražení jsme mohli slyšet 25. března 2015 v Divadle v Řeznické na premiéře divadelního kusu pro dva herce současného amerického dramatika Stephena Sachse KALIFORNSKÁ MLHA.

Na scéně je obytný přívěs, ve kterém bydlí sběratelka všemožné veteše, nezaměstnaná barmanka Maude v podání Vilmy Cibulkové. Maude před časem koupila za tři dolary obraz, který by mohl být dílem nejslavnějšího anglosaského malíře 20. století – Paula Jacksona Pollocka – čímž by měl hodnotu mezi padesáti až sty milióny dolarů. Maude si proto pozve do svého přívěsu experta na umění Lionela Percyho (Lubor Šplíchal). Celý děj se tedy točí kolem toho, zda jde o pravé umělecké dílo. Jelikož spousta obrazů pana Pollocka vypadá, jakoby jen někdo rozlil na plátno změť barev (tzv. drip painting), je to opravdu jen otázka úhlu pohledu – autorem by mohl být de facto kdokoli. Jedná se o konfrontaci dvou protichůdných světů, která s velkou ironií a nadsázkou odhaluje předstíranou odbornost a faleš celého systému obchodu s uměním.

Lionel dospěje k závěru, že obraz není pravý – a to pouhou intuicí. Přestože Maude mu později ukáže, že otisk prstu na obraze se podle kamaráda – policajta – shoduje s otisky prstů na jiných Pollockových plátnech, expert není ochoten připustit, že by ho jeho intuice zklamala – a tak není přístupen žádným novým faktům, nedoporučí poslat dílo na expertízu. Jeho posudek bude záporný, přestože Maude se bez jakýchkoliv skrupulí a zábran snaží dosáhnout kladného posudku všemi dostupnými cestami, nabízí jídlo, snaží se experta opít, nabídne i sebe…

Vilma Cibulková, čerstvá držitelka Ceny Thálie 2014, jako by byla zrozena pro podobné role, ve vybledlých riflích a hipísácké halence s nakřáplým hlasem, ověšená spoustou laciných výrazných šperků. Je také režisérkou celého představení a dokonce i namalovala vlastnoručně rekvizitu „Pollockova obrazu.“

Suchopárný expert Lubor Šplíchal v hnědém saténovém obleku s vestičkou a kravatou vypadá uhlazeně jako pán z velkého města s dobrými způsoby, který se v prostředí „daleko od lidí, blízko k srnkám“ evidentně necítí dobře. Krásný a procítěný je jeho monolog, kdy popisuje Pollockův styl práce, člověk má z toho chuť sám vzít barvy a šplíchnout je na plátno, rozmazat, probudit nějaký obraz k životu…

Překladatel Pavel Dominik k tomu říká: „Sachsova hra mě mimo jiné zaujala tím, že v podtextu klade otázky týkající se vnímání nejen abstraktního umění, ale umění vůbec – naznačuje, jak těžké je rozpoznat hodnotu uměleckého díla, která závisí na subjektivním vkusu do takové míry, že definovat ji jednoznačně je prakticky nemožné. … Líbí se mi ta šalebně tenká hranice mezi pravostí a opravdovostí, hrdý odhodlaný vzdor hrdinky, která má v sobě stejnou energii jako obrazy Jacksona Pollocka.“ (citováno z programu) Stejnou energii syrovosti a opravdovosti cítíme i z Vilmy Cibulkové po celou dobu představení.

„To je pro mě hra hlavně o obrovské lidské samotě,“ řekl nám představitel mužské role Lubor Šplíchal, se kterým jsme se sešli těsně po premiéře ke krátkému rozhovoru.

Začnu obligátní otázkou - jak se cítíte dnes po premiéře?
Přiznám se, že moc nemám premiéry rád, protože tam není regulérní publikum – buď je moc přející, protože tam hodně chodí kamarádi a rodina, anebo naopak ta druhá část si říká: „Tak se ukažte, jak mě pobavíte.“ Premiéra je poměrně stresující záležitost – a ono to představení časem třeba vykrystalizuje ještě do jiných rozměrů.

V této hře vystupujete jako expert na umění, jaký vztah máte k výtvarnému umění vy sám?
Výtvarno máme v rodině - táta byl architekt. Dříve jsem hodně maloval, vyřezával jsem ze dřeva - asi tak do mých třiadvaceti let, potom na místo těch výtvarných múz nastoupilo divadlo, kterému jsem propadnul. Moje první role byla Krysař – hráli jsme to v Emauzkém klášteře. Nejdříve jsem totiž vystudoval medicínu a až posléze DAMU. Naštěstí jsem měl stabilní rodinné zázemí, které mi dovolilo dělat věci ne pro peníze, dokonce jsem byl na medicínské stáži v Americe a tam mi došlo, že mi jen ta medicína nestačí.

To je zajímavý obrat v kariéře, co vás k tomu vedlo?
Jsem plastický chirurg – a on to nebyl obrat, vlastně ty dvě kariéry kombinuji, chodím si odpočinout od jednoho k druhému, stres z medicíny odbourávám na divadle a z divadla si „odbíhám zaoperovat.“ (Smích).

V té plastické chirurgii tak trošku vidím i to řezbářství – takže jsme zpět u toho výtvarna. Myslíte si, že plastický chirurg musí mít výtvarné nadání?
Určitě ano. Uvědomil jsem si to až v průběhu času, jak je důležité estetické cítění chirurga, to je vlastně takové jeho know how, ten přesah, který potřebujete, když se snažíte znovu postavit část obličeje.

Jaké máte před sebou nové role v nejbližší době?
S divadlem Aqualung, jehož jsem principálem, pracujeme na nové hře podle Terryho Pratchetta, premiéru plánujeme v červenci. Před dvěma týdny jsme v Žižkovském divadle premiérovali hru „Tahle Země bude pro starý!“, je to taková komedie s přesahem. Takže právě jsem měl hektičtější období – připravoval jsem se na dvě premiéry současně. Teď pro změnu budu mít asi tak měsíc období divadelně poklidnější, budu se víc věnovat medicíně.

Máte nějakou vysněnou roli nebo už jste si je jako principál všechny splnil?
Má vysněná role byla vždycky Cyrano z Bergeracu, tu jsem si už zahrál.

Tak to jste si asi vymodeloval zcela speciální nos?
Nos jsme vymysleli s kamarádem – maskérem ze Státní opery, Cyrano v našem podání nemá jen velký nos, ale má růži, takový hemangiom (esteticky problematický nezhoubný druh kožního onemocnění – pozn.aut.), že mu to napadlo půl nosu a přechází mu to až pod oko.
A co do budoucna? Přál bych si ještě roli Švejka nebo hejtmana v Revizorovi.

My vám tedy přejeme splnění všech hereckých snů a děkujeme za rozhovor.

Psáno z premiéry 25. března 2015, Divadlo v Řeznické, režie Vilma Cibulková, hrají Vilma Cibulková a Lubor Šplíchal.