Scéna.cz 

Mrtvé duše v Městském divadle Brno

Gogolův román MRTVÉ DUŠE se v různých adaptacích objevil na českých a moravských scénách teprve po čtvrté. Ta předposlední před deseti lety na scéně divadla ABC v režii Aleše Bergmana, který tehdy využil adapataci Michaila Bulgakova. Bohatou typologie postav velkostatkářů, a života ruské společnosti, které Gogol tak sugestivně líčí, není pro bohatost obrazů příliš snadné zachytit. A navíc tak, aby zde zůstal jistý pel nevolnického carského Ruska, a zároveň se podařilo ukázat paralely ruské společnosti tehdy a dnes. O to vše se pokusila v Městském divadle Brno tvůrčí dvojice z pražského Divadla v Dlouhé, režisérka Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek, společně s dalšími spřízněnými tvůrci a brněnskými herci. Hana Burešová spolupracuje s MdB pravidelně, a její zdejší inscenace vždy vnesou zajímavou barvu do repertoáru divadla. Podobně tomu bylo i v tomto případě.

Dramatizace přiznaně odkazuje k literární předloze tím, že kromě dialogů a souborových „akčních“ scén zařazuje také Čičikovovy vnitřní monology a jeho ústy i zcizující komentář postavy jakoby zvenčí. Žánrově tato komedie dodržuje gogolovskou bizarní poetiku, kombinující groteskní situace s lyrizujícími popisy krás Ruska a jakýchsi patetických prorockých výkřiků Čičikova, ale zároveň nepomíjí ani hororovitost a přízračnou mystičnost, která má u Gogola rovněž svou relevanci. Scéna Tomáše Rusína je úsporná a praktická – po většinu času si interiéry vystačí s několika židlemi, na nichž se nejen sedí, ale které jsou i káceny, resp. formovány do různých útvarů. Působivým a přitom jednoduchým prvkem je evokace ruské trojky, ztvárněné pouze několika opratěmi, které působí jako by koňmi táhnoucími saně byli diváci v prvních řadách. V obrazově výrazné snové scéně, kde se hlavními hrdinovi vynořují různé, až surrealistické představy zkreslené reality, využil scénograf zrcadlových ploch odrážejících postavy ve zkreslených dimenzích. Narozdíl od poměrně skromné scénografie kostýmy Zuzana Štefunkové naopak hýří barvami a tvarovou nápaditostí. Díky herečkám si diváci užijí krásy vypracovaných krinolín, ale stejně důkladně je pojata ošuntělost a zvetšelost některých kostýmů. Jako bychom tu naddimenzovanou realitu v zostřených kontrastech barvených filtrů. Všichni mají bíle nalíčené obličeje klaunů, nejvýrazněji právě Čičikov (oblečený po celou dobu v karmínovém saku s olejovým leskem), kde je bílé líčení doplněno velmi pečlivým vymalováním očí a rudých rtů. Tím se stává mimika postavy hodně výraznou (ne nadarmo je na plakátě právě tato tvář v různých variantách). Děj románu je patrně dostatečně znám. V mnohém se podobá známějšímu Revizorovi. Do zapadákova přijíždí chytrák z velkoměsta, a všichni zdejší pohlaváři jej se směsicí strachu a bezmezné úcty k vrchnosti podplácejí, a stojí o to, jak si ho zavázat. Stejně jako v Revizorovi, i zde působí ústřední hrdina jako katalyzátor toho, aby ukázal místní poměry v maloměstě. Nemusím připomínat, že jakkoli mají tyto situace předobraz starý více než sto let, konstatujeme, že tak moc se zase ve společnosti nemění – jen ty dobové kulisy jsou jiné. Děj, v němž filuta Čičikov skupuje za pakatel od statkářů mrtvé duše nevolníků, aby pak díky tomuto fiktivnímu kapitálu získal lukrativní půjčku od banky, dává dobrou záminku k přehlídce skutečně hodně bizarních postav a postaviček ruského venkova. Ty se pohybují v nekončící sérii situací, vrstvených jedna na druhou, a výrazně směřující k tomu, aby se diváci bavili. Dominující je Michal Isteník v roli Čičikova, který asi mnohým divákům v některých gestech i odstínech řeči připomene výrazný donutilovský styl herectví. Nicméně, Isteník je sám o sobě komediálním talentem velkého temperamentu, na kterého diváci slyší. Menší, nicméně výrazné studie jednotlivých kulaků si herci zjevně užívají.
Ať už je to medvědí, chytrácký Psovský Zdeňka Junáka, lyricky předimenzovaný Líbeznický Alana Novotného, upomínající na specifický témbr Karla Gotta, zhastrošený, nechutný skrblík Plesnivec Patrika Bořeckého či vychytralý opilec a karbaník Nozdrev Petra Štěpána, vrhající se do děje s nebezpečnou a nevyzpytatelnou razancí, která jako by mimochodem odhaluje nejen zdejší nešvary, ale i samotného Čičikova. Až mrazíkovskou kreaci baby-jagy vytvořil ve vdově Shánělce Jan Mazák. Podobnou bizarnost typů maloměstské smetánky drží zdárně v podstatě všichni zúčastnění početného hereckého ansámblu. Za jakousi daň době považuji závěrečnou, nezbytně „protiputinovsky“ laděnou scénu, kdy se za nadšeného projevu Čičikova zaměřeného do skvělé budoucnosti Ruska uprostřed scény ocitá černý pohřební věnec. Nicméně, jako celek působí inscenace reprezentativně, byť tuto poetiku nemusí každý divák nutně přijmout. Herecký tým MdB přináší na scénu vstřícnou lidovost kombinovanou s rozpoutanou groteskní divadelností, a je patrné, s jakou radostí herci a espritem plní promyšlenou režijní koncepci hostující režisérky.

www.mdb.cz