Scéna.cz 

Tramvaj do stanice Touha z NT Live

Pravidelné přenosy divadelních představení známé pod souhrnným názvem NT Live se už dávno nesoustředí jen na inscenace londýnského Národního divadla, i když ty stále tvoří převážnou část nabídky. Dramaturgie přenosů je však velmi citlivě koncipována, a tak dokáže uspokojit diváky nejen kvalitou přenosů, ale i dramaturgickou volbou, tedy nabídkou divadelních projektů i mimo NT. Ta do značné míry spočívá v pochopení toho, že zájem diváků na celém světě vzbuzují projekty, které v sobě kromě kvality nesou jistou atraktivitu, přesahující rámec Londýna a Velké Británie. To znamená, je nutno divákům nabídnout „hvězdy“. A to se myslím, docela dobře daří. A právě Londýn je takových možností plný, protože právě zde často zkoušejí štěstí na jevišti herci a herečky, kteří získali popularitu na plátně i televizní obrazovce.

Nejinak tomu je u zatím posledního kousku NT Live (v záznamu byl uveden 6.listopadu), tj. inscenace hry Tennesseeho Williamse TRAMVAJ DO STANICE TOUHA (Streetcar Named Desire) v divadle Young Vic, s Gillian Andersonovou, představitelkou agentky Scullyové v seriálu Akta X v hlavní roli. Hra, která vznikla v roce 1947 (filmová verze z roku 1951 ji proslavila definitivně po celém světě), se stala patrně Williamsovou nejznámějším a nejhranějším kouskem. Důvodem je mj. i to, že nabízí několik výrazných témat, a báječné herecké příležitosti Nese v sobě konflikt střetu mezi třídami (potažmo, mezi lidmi žijícími naprosto rozličným způsobem a uznávajícím zcela jiné hodnoty), ale zároveň také konflikt odcházejícího a přicházejícího (zde pojatého v kontrastu jižanského, v té době již poněkud omšelého blahobytu a elegance, a nastupující brutální síly přistěhovalecké dělnické vrstvy). Zároveň je však hra do jisté míry geniální tím, že dokáže pojmenovat i nadčasová osobní témata, ať už se to týká vztahů rodinných (mezi sestrami, ale i v nové Stellině rodině), a také pojmenovat problémy vztahů mezi muži a ženami. To vše se podařilo režisérovi Benedictu Andrewovi zachytit ve zvláštní kombinaci nadsázky i reality ve využití tvůrčích prostředků, v nenásilné aktualizaci a zároveň jakémsi až pokorném uznání klasických divadelních hodnot.

V případě tohoto přenosu mají diváci v kině jistou výhodu před těmi divadelními. Vzhledem k tomu, že inscenace odehrávající se v prostoru divadla Young Vic poskytuje v sále přítomným divákům pouze dílčí pohledy na jeviště. Scénografka Magda Williová vytvořila v sále jakýsi typ arény, v níž jsou diváci rozesazeni po celém prostoru. Uprostřed nich se pohybuje na pojízdné plošině domácnost Kowalských, někdy zcela izolovaná od ostatního prostředí, a někdy propojená s domem a okolím soustavou kovových zadních schodišť, na nichž hrdinky mohou posedávat, event. po nich utíkat před opilými manžely. Jednotlivé fáze příběhu jsou odděleny zvláštním zvukovo-světelným předělem, který vytváří pocit neskutečna. V něm vidíme jednotlivce v mimické akci, která je částečně funkční jako dramatický prvek, a částečně jaksi zákulisní (herci se tu před očima diváků v jakémsi mlžném oparu převlékají, zatímco jevištní technici upravují scénu). Samotný byt se nám jeví, jako by prosvícen rentgenem. Vidíme do útrob, a současně nahlížíme do všech místností. V jeden okamžik můžeme tedy vidět např. tři paralelně probíhající akce: muže hrající poker, Blanche za závěsem flirtující s Mitchem, a Stellu, která si v koupelně čistí zuby. To má výhodu jisté kontinuity všech událostí. Diváci v sále ovšem nemají možnost nahlížet na celek z různých úhlů jako kamera, a umožňuje jim to pouze omezený úhel pohledu a ne vždy kvalitní slyšitelnost. Atmosféru kromě scény a světelných proměn velmi výrazně dokresluje hudba. Sound design měl na starosti Paul Arditti, jazzové sekvence zkomponoval Alex Baranowski, a kromě toho se původní hudba prolíná s kousky od Patsy Cline a PJ Harveye.

Hlavní slovo uprostřed všech těchto technických kouzel však stojí herci. Ústřední trojice konfliktu, tedy sestry Du Bois, a Stanley Kowalski. Blanche Gillian Andersonové je stárnoucí, postupně stále hysteričtější dámou, která žije ve svém uzavřeném mikroprostoru a nechce si připustit, že svět funguje jinak, než v jejích snech. Aby to tak bylo, je ovšem třeba, aby se neustále dobíjela skleničkami whisky. Nenechává nás na pochybách, že je stále v lehkém alkoholovém oparu. I když má vysoké podpatky, a postupně se rozostřující image „dámy“, pohybuje se zvláštním, rozevlátou chůzí opilců. Její komunikace se stává s množstvím skleniček stále agresivnější. Mluví zvláštním, patrně jižanským přízvukem/?/, a zpěvavá až stereotypně naříkavá dikce jejích vět diváka stále více irituje. Nicméně, soustředěnost herečky, která vypracovává jemné nuance svého projevu s takovou důkladností, za níž by ji pochválil i samotný Stanislavskij, pro ni získává sympatie publika. Pro diváky, kteří ji znají pouze z role agentky Scullyové vyznačující se téměř nehybným obličejem, musí být herecký projev Andersonové obrovským překvapením. V závěrečném odchodu v doprovodu doktora- psychiatra je přímo exemplárním příkladem dokonale psychologicky propracované etudy na téma zoufalství. Možná trochu nespravedlivě však Andersonová sklidila veškerou slávu. Pozornost bezpochyby zaslouží i představitelé Kowalských. Tedy Blanchina sestra Stella, kterou hraje Vanessa Kirbyová s naprostou přirozeností dívky, která se narozdíl od své sestry dokáže smířit s realitou a dokonce si ji dokonale užít. Její tělesná vášeň vůči manželovi rozhodně nevypadá hraně, stejně jako její zoufalství nad obětováním sestry. Navzdory původu je schopna splynout s prostředím, je to prostě dokonalá „holka od vedle“. Ben Foster nám servíruje Stanleyho s podobnou přesvědčivostí, je směsicí machovského sebevědomí i stálého komplexu ze stigmatu kluka z přistěhovalecké rodiny. Charakterizuje jej výrazné tetování, ale na vkus českého diváka je na dělňase až příliš čistý (možná to dělají ty kultivované boxerky místo typicky českých trenýrek). Všichni tři hrdinové vlastně JEN touží po štěstí, a mnohdy nešikovně a surově mlátí kolem sebe, aby si toto štěstí zajistili. Z toho vlastně vyplývají veškeré jejich konflikty. Nikdo zde není vinen, a všichni jsou oběti. Koncepce jasná, i když z našeho hlediska možná až příliš jednoduchá. Z hlediska hodnocení je tedy tato inscenace výrazným příkladem solidního britského modelu hereckého divadla, které klade důraz na výrazný psychologicky laděný projev a z pohledu českých kritiků tedy může působit až příliš klasicky, jinými slovy nudně a možná až nenápaditě. Otázkou je, zda tento trend, důsledně se vyhýbající jakýmkoli bulvárním či zlehčujícím náznakům, není nadčasovější a přijatelnější, než nejrůznější režijní experimenty, o něž se pokoušejí české scény.