Scéna.cz 

Dvě hořké novinky z Kašparu

Hledání patří k souboru Kašparu od samého počátku jeho existence. V této sezóně tematicky nazvané Kašpar.noir uvedli dvě dramaturgicky zajímavé novinky – německou hru Dey Loherové TETOVÁNÍ a francouzské monodrama Natachy de Pontcharry BATERKA MIKI. I když se nejedná o žhavé novinky světového repertoáru, v Praze jsou uváděny poprvé, a v případě Mikiho jde o českou premiéru. Obě hry spojuje zvláštní poetický jazyk, který stojí jako by v kontrapunktu k tématům, která otvírají. Jakkoli výlučná se tato témata na první pohled mohou zdát, do dnešní podivné doby zapadají až příliš samozřejmě.

TETOVÁNÍ, které Jakub Špalek režíroval už na ostravské Komorní scéně Aréna, se dotýká tématu, které co chvíli otřásá televizními diváky sledujícími zprávy ze světa i z domova. Domácí násilí, odehrávající se za zdmi počestných domovů, není zdaleka tak neobvyklé, jak by se mohlo zdát. Scéna, jejímž autorem je – stejně jako v případě ostravské inscenace – Karel Špindler, vytváří pozadí z oddělených kójí, v nichž spí jednotliví členové rodiny. Velký stůl v popředí, u něhož se odehrávají společné snídaně a večeře pod dohledem peskujícího, narcisistního otce, evokuje až rituálně budovanou rodinnou sounáležitost, nezměnitelný domácí řád. Jak se ukazuje, součástí tohoto rodinného řádu je i otcem suverénně zdůvodněné znásilňování jedné z dcer, které matka – zubožená alergička tiše toleruje. Dea Loherová je známa svým nekompromisním rozpitváváním současných společenských zlořádů. Heldání kořenů pokřivenosti společnosti nalézá v pokřivených vztazích v rodině. Do úst svých hrdinů však vkládá věty afektově, až jaksi starobyle pokroucené, což celkovou vyšinutost situace umocňuje. Jan Potměšil v roli zrůdného otce Tíhy, který své činy prezentuje jako záslužné, působí odporně právě onou samozřejmostí, s kterou se ujímá svého „práva“. Nepochybuje o správnosti svého jednání – a kde není žalobce, není soudce. Celé ženské osazenstvo je na první pohled přiotráveno a jaksi ochromeno, podobají se bezmocným domácím zvířátkům. Manželka (Miroslava Georgievová – vypůjčená z ostravské inscenace) je jen bezmocnou ofačovanou hromádkou rozbolavělého masa. I když je alergická na zvířecí srst, stále pracuje v psím salónu. Z nenáviděné práce nedokáže odejít, a její pasivita se projevuje i v rodině. Akčnější se zdají obě dcery (dvojčata Sandra a Viola Černodrinské), které se sice – chvílemi ještě dětskou hravostí a rádoby dospěláckým rozumováním – pokoušejí alespoň chvílemi ze začarovaného kruhu uniknout, ale je jasné, že i jejich snaha nakonec vyústí v tragédii. Setkání Anity (Sandra) s květinářem Paulem (Miloslav Tichý) alespoň na chvíli nabídne naději, ale tetování, které jí vypálil otec svým násilným chováním, má pod kůží i v duši tak hluboko, že není schopna se jej zbavit. Prolínání až příliš drsné reality s jakousi rozmlženou atmosférou nočních můr, konfrontace jednání a myšlení postav, vytváří mozaiku obrazů, při kterých běží divákům mráz po zádech.

Monolog Mikiho, samozvaného hlídače jednoho opuštěného skladu, ze hry Natachy de Pontcharra, nás zavádí společně s Petrem Lněničkou (v režii hereckého kolegy Lukáše Jůzy) do světa kdesi mezi snem a skutečností. Prostředí, ve kterém se tento podivný chlapík pohybuje, je tak trochu hororovité, ale má svou velice zvláštní poetičnost, stejně jako způsob vyprávění příběhu o jedné velké lásce. Výprava Petry Krčmářové, zahalená v neustálém přítmí, nám odhaluje jednotlivé artefakty nejprve zvukově. Řinčící plot s velkým zámkem, železný šrot, a v povzdálí zvláštní podivné trojúhelníkové „květy“, v nichž až za čas odhalíme pytle s odpadky. Neboť právě o svět odpadků tu jde, stejně jako o příběh, který si z nich hrdina ve své mysli vytváří. Svou vyvolenou dívku totiž sleduje prostřednictvím ukořistěných pytlů s odpadem, z něhož jako z křišťálové koule dokáže vyčíst její zvyky, stravovací návyky, ale i její milostný život. Petr Lněnička svou postavu Mikiho rozvíjí s láskyplným pochopením pro jeho zvláštnosti, a propůjčuje mu sympatickou jedinečnost, kterou bychom u postavy tohoto typu neočekávali. Miki je člověk jednoduchý, až prostinký, ale svět jeho fantazie má své kouzlo. Záchvěvy poetického vidění věcí ošklivých a smradlavých dokáže Lněnička podat s odzbrojující upřímností, a zvláštní větná spojení z jeho úst zaznívají tak autenticky, že nevzbuzuje odpor, ale naopak pochopení a soucit pro jeho osamělého životního běžce.