Scéna.cz 

Frankenstein – NT Live

Zdá se, že chválit přenosy NT Live, kdy mají diváci z celého světa možnost ve stejnou chvíli vidět některou z výjimečných britských inscenací dneška, je nošením dříví do lesa. Pečlivý dramaturgický výběr, skvěle zprostředkovaný přenos, možnost vidět skutečně výjimečné herectví, to jsou atributy, které přenosy pravidelně provází. V tomto smyslu se na počátku sezóny zdálo, že Frankenstein je krokem k jakémusi „zpopulárnění“ přenosů, určených víceméně pro divadelní fanoušky. Nicméně, výsledek ukázal, že i tak zprofanovaný titul má v sobě výrazné filozofické a nadčasové prvky, a že se nejedná jen o pouhou senzaci na úrovni thrilleru, v němž nelidské likviduje lidské. Naopak, koncepce scenáristy Nicka Deara a režiséra Dannyho Boyla, dokázala posunout téma do zcela jiné roviny.

Východiskem byl nápad očistit příběh Mary Shelleyové od nánosů senzačnosti a zároveň zkreslení, kterých se jim dostalo ve filmových zpracováních. Celý příběh tedy není soubojem zla ztělesněného umělým netvorem a jeho osvíceným tvůrcem. Autor adaptace Nick Dear ovšem pohlíží na příběh očima bytosti (v angličtině creature – tedy nikoli netvor, ale stvoření či bytost bez záporných konotací), kterou stvořitel vrhl do nepřátelského světa a nadále za ní odmítl odpovědnost. Bytost se tedy sama musí naučit chápat svět, který se pro ni od počátku stává jednou velkou nebezpečnou pastí. Je paradoxem, že čím více se blíží lidství, tím více se z našeho hlediska stává nelidským. Režisér Danny Boyle navíc vymyslel experiment - herci Benedict Cumberbatch a Jonny Lee Miller si vždy ve dvou večerech za sebou prohodí role vědce Frankensteina a jeho výtvoru. To evokuje další možnost výkladu, a to že hrdinové jsou dvěma různými stránkami jedné bytosti.

Na největším jeviště londýnského Národního divadla – Olivier´s Theatre – vytvořil scénograf Mark Tildesley zvláštní uzavřený prostor, nad nímž září obrovské svítidlo s tisíci žárovek, jehož blikání podpořeno sugestivní elektronickou hudbou skupiny Underworld, vytváří zvláštní, přiznaně divadelní atmosféru. Můžeme si tedy připadat jako v obrovském filmovém ateliéru či vědecké laboratoři. Vedle zcela realistických kusů nábytku interiérů se tu objevují vysoce stylizované artefakty - reflektor v podlaze jako pozvolna uhasínající oheň, úzký pruh skutečné zelené trávy jako symbol živé přírody, sprška deště padající shůry, zvolna se pohybující točna evokující otáčení zeměkoule. Proměny atmosféry dotváří dokonalý světelný design Bruno Poeta.

Největším zážitkem pro diváky je už první, čtvrthodinová němá scéna. Z průsvitné blány, připomínající mateřské lůno se vyklube bytost a my jako ve zrychlených filmových sekvencích můžeme pozorovat proces, v něm se učí zacházet se svým tělem a s prostorem, který ji obklopuje. Benedict Cumberbatch v roli Bytosti připomíná čerstvě vylíhnuté ptačí holátko. Jeho pohybová kreace, kde se z instinktivní pozice plodu pozvolna rozvíjí, zkoumá možnosti svého těla, ohmatává svět kolem sebe, prožívá první radost poznání, experimentuje s tělem a hlasem, je doslova uměleckým dílem. První setkání s lidmi ho však poučí, že život nebude tak snadný a radostný, jak zprvu vypadal. Zažije první strach a bolest, odmítnutí. Teprve slepec (Karl Johnson), který jej vnímá instinktivně, bez předsudků a stane se jeho učitelem, mu ukáže dobré a zajímavé stránky lidství. Odpoví zvídavému dítěti na všechny otázky, ale nepřipraví je na nevyzpytatelné zlo světa. Bytost se ale rychle učí, na útok odpovídá útokem. Největším zklamáním pro něj je jeho stvořitel Frankenstein (Jonny Lee Miller). Egoistický vědec bez empatie a vlastně jakýchkoli citů se dokáže nadchnout jen svou genialitou, cítí svou božskou nadřazenost – je pyšný na to, že se mu podařilo oživit hmotu, ale za člověka ji nepovažuje. Když jej Bytost požádá o družku, se kterou by mohl sdílet svou samotu, vědec zlákán novým experimentem sice vytvoří krásnou ženu, ale vzápětí ji zničí. Pak už Bytosti, pro kterou je dar života utrpením, zbývá jen zoufalství a pomsta. Proces polidštění dovrší znásilněním Frankensteinovy snoubenky Elisabeth (Naomi Harris) a vzápětí bolestně prožívá paradox, že se jeho oběťmi stávají právě lidé, kteří byli ochotni se mu přiblížit. Utíká před světem, i před sebou samým do nehostinných končin, pronásledován svým stvořitelem. Ale právě tady, v pustině jako by se kontury obou postav začaly rozostřovat. Není už jisté, kdo je zvířetem a kdo člověkem, kdo koho pronásleduje. Ti dva jsou rivalové i spojenci, neviditelné pouto může rozetnout jen smrt. Ve svém poselství se příběh dotýká dnes stále více aktuálních problémů spojených s genetickými experimenty, a především s jejich etickou stránkou. Máme právo odmítnout to, co jsme stvořili? Je možné zbavit se odpovědnosti? Je pokrok vždy pokrokem? V jakém poměru by měl být rozum a cit? Otázky, na které stále hledáme odpovědi, a vždy znovu zjišťujeme, že jsou nesprávné.

Oba představitelé hlavních rolí jsou dokonalí v přesném do detailů vypracovaném psychologickém herectví, a sledovat jejich výkony je doslova lahůdkou. V tomto smyslu ostatní postavy působí spíše jako doplněk, u nichž je kladen zřetelný důraz na sociální statut jednotlivců (včetně řečových zvláštností různých společenských vrstev). Jako celek je Frankenstein zážitkem, který potvrzuje, že i v žánru tohoto typu lze vytvořit představení výjimečných uměleckých kvalit.