Scéna.cz 

Pražský komorní balet – „podařila se dobrá věc“

Pražský komorní balet uvedl 19. května 2002 ve Stavovském divadle premiéru svého nového programu. Druhá premiéra se uskuteční 8. června 2002 také ve Stavovském divadle.
Program byl složen ze tří baletů: Saturnin, Mariin sen a Uherských tanců.
V první části se představila mladá tanečnice a choreografka Marika Hanušová tanečním ztvárněním známého námětu – balet nesl název Saturnin, dílo je zároveň absolventskou prací Mariky Hanušové, která končí svá studia choreografie na AMU u prof. Šmoka.

Viděli jsme neotřelý pohybový slovník, s technicky náročnými vazbami, ale i pohybovým vtipem, což je velké umění a u nás ho dovedl zatím na nejvyšší stupeň Pavel Šmok, i když se v Petrovi Zuzkovi a Marice Hanušové ukazuje, že si vychoval dobré žáky. Je nutné pochválit i kvalitní nahrávku (upravenou?), která svou jiskřivostí a jasností povýšila celou věc ještě o stupínek výš. Vtipné a funkční využití všech rekvizit rozhýbalo i neživé předměty. Přes literární námět se choreografka nesnížila k příliš popisnému pohybu, ale roztančila vztahy mezi jednotlivými aktéry, i když bychom mohli považovat Saturnina spíše za taneční divadlo.

Základem tohoto baletu byla dějová linka, proto pro soulad dynamiky děje a pohybu byly někde střihy v hudbě, někde se zase přizpůsobil děj průběhu hudby, ale opět jsme měli možnost přesvědčit se, že spojení kvalitní hudby (Pablo de Sarasate) a invenční choreografie s výbornými interprety je předpokladem úspěchu.

Vyvrcholením večera byla druhá část – Mariin sen na hudbu Camilla Saint- Saënse a Cesara Pugniho. Choreograf Petr Zuzka předvedl všem, kteří ještě neměli možnost vidět některé jeho dřívější choreografie, že je opravdu choreografický talent.

Na tiskové konferenci se Petr Zuzka skromně vyjádřil, že jeho balet „je spíše veselý“ a že „je tam nadsázka“. To, co jsme měli možnost vidět, byl gejzír vtipů, úžasných nápadů, nádherného a vkusného taneční pohybu a opět, to podstatné : muzikálnost, ideální souznění hudby a pohybu, to, o čem vlastně tanec v základě je. Je zbytečné plýtvat superlativy, protože krásná věc se slovy popsat nedá, ta se musí vidět a zažít osobně. Tento balet by měl patřit do „zlatého fondu“ baletů (spolu s balety Pavla Šmoka), na kterých by se měli budoucí choreografové učit „Jak se dělá balet“, jak se vybírá a poslouchá hudba a jak kvalitní hudba inspiruje invenčního tanečníka k výraznému a citlivému pohybu. Opět je nutné pochválit kvalitu hudebního záznamu, což jistě lahodilo sluchu všech muzikantsky citlivých diváků. Domnívám se, že většina diváků má „šoků“ v běžném životě docela dost a nechodí do divadla, aby byli „šokováni“ – jak si někteří tvůrci myslí. Lidé spíš potřebují pohladit duši, případně i polechtat bránici, čehož se jim v tomto případě bohatě dostalo.
Děj baletu Petra Zuzky prý vychází ze snu jedné z nejvýznamnějších tanečnic 19. století Marie Taglioni, proslulé i reformou tanečního kostýmu. (Ale můžeme tomuto šprýmaři věřit?) Pro ni a pro další tři věhlasné tanečnice vytvořil choreograf Jules Perrot v roce 1845 známé Pas de quatre na hudbu Cesare Pugniho. Dochoval se známý obrázek čtyř pózujících tanečnic, které Petr Zuzka parafrázuje a nádherně karikuje pózou čtyř tanečníků – labutí u lavičky v parku. (tanečníky s bílou baletní sukničkou známe už od Matse Ekka , což tomuto baletu neubírá na humoru). Tanec umírající labutě na hudbu Camila Sant - Saënse z Karnevalu zvířat bylo „parádní číslo“ Anny Pavlovové (a po ní v padesátých letech 20. stol. Galiny Ulanovové). Tyto náměty spojil výtvarně, hudebně, tanečně a hlavně osobitě, nápaditě a s živočišným humorem Zuzka do „poselství o neohraničitelném labyrintu lidské duše nezávislé na čase, kultuře, morálce a módě“.

Přijít na scénu po této „bombě“ je úkol nadlidský a téměř nesplnitelný. To si může dovolit jen renomovaný choreograf, kterým Libor Vaculík jistě je.
O taneční ztvárnění Brahmsových Uherských tanců se – pokud se pamatuji – zatím žádný baletní soubor nepokusil, i když Libor Vaculík předvedl, jak nádherně taneční, životná a inspirující hudba to je. V souladu s touto sugestivní hudbou rozvíjí choreograf několik příběhů, jejichž společným jmenovatelem je láska: něžná, divoká, bráněná, odmítavá, zdráhavá, smířlivá. Do zajímavé taneční kresby zakomponoval vkusně prvky folkloru . Na rozdíl od předešlých dvou velmi kvalitních hudebních nahrávek byla použitá nahrávka Uherských tanců horší zvukové kvality, což ovlivnilo celkový dojem celého závěrečného baletu. Ve střední části je až dost lyrických tanců, čímž celá linka ztrácí bohužel napětí. V každém uměleckém díle je vždy velice těžké najít tu přesnou únosnou míru délky nejen pro interprety, ale hlavně i pro diváky. Poslední čardáš je opět nabitý temperamentem, jen závěrečná vtipná „tečka“ by možná chtěla trochu „připravit“.

Bouřlivé ovace na závěr svědčily o tom, že se Pražskému komornímu baletu, jeho choreografům a tanečníkům opět „podařila dobrá věc“. Zvládnout ve dvanácti lidech tři velmi technicky i výrazově náročná představení je výkon pro opravdu fyzicky i psychicky zdatné tanečníky. Přejeme jim hodně elánu a držíme palce! A hlavně lepších podmínek k práci. Vypadá to prý dobře, protože od září 2002 se Pavel Šmok stává šéfem baletu Státní opery a tím by se zintenzivněla spolupráce mezi Státní operou a Pražským komorním baletem.

A 23. října 2002 nás čeká překvapení: představení „Z mého života“ k životnímu jubileu choreografa a uměleckého ředitele Pavla Šmoka. Těšíme se!