Scéna.cz 

Terminus - Letí

Divadlo Letí – to je značka nových her z celého světa, od původních českých novinek až po české premiéry především z anglicky mluvících zemí. Tou nejnovější je TERMINUS irského autora Marka O´Rowa.
Z hlediska zavedené kategorizace hru Terminus můžeme zařadit mezi cool dramatiku, ale s tímto termínem byste na Západě nepochodili. Je to zkrátka, „modern theatre.“ Společnou charakteristikou tohoto typu her je téměř patologická drsnost, jak ve slovech, tak činech protagonistů, a podivná, v podstatě nezařaditelná dramatická forma, blížící se spíše vyprávění. To je možná také důvod, proč se tento typ her často objevuje na scéně ve formě scénického čtení, kde se protagonisté soustředí na text doprovázený minimem akcí. To však rozhodně není na závadu. Jistá nedokončenost či, chcete-li, otevřenost textů rozevírá široký prostor pro interpretaci v hlavách diváků, kteří si tak mohou dotvořit příběh podle svých zkušeností a představivosti. Lehce načrtnuté příběhy jsou zbaveny doslovnosti a tím jsou (chvílemi až eroticky) lákavé.

I když Terminus je regulérní inscenací (režisérkou je Martina Schleglová), výše uvedené prvky v sobě obsahuje. Hra Marka O´Rowa má ke klasickému modelu hry daleko. Jsou to tři vzájemně se prolínající monology dvou žen a jednoho muže, kteří ani nemají jména (v originále jsou pojmenováni jen A, B a C). Velmi dlouho má divák pocit, že spolu vůbec nesouvisejí, prolnou se teprve na úplném konci. Tím vzniká zvláštní napětí, které umocňují téměř detektivní či mystické momenty jednotlivých příběhů.
Ze všeho nejvíc hra připomíná strukturu hudební – je čímsi jako kantátou či fugou. Jazyk příběhu (v překladu, či spíše přebásnění Ester Žantovské) má blízko k blankversu, a na druhé straně k rapu a hip hopu. Můžete si vybrat. Drsnost renesančních autorů k není od drsnosti dneška zas tak moc vzdálená, jak by se zprvu mohlo zdát. Veršované vyprávění protagonistů, nešetřící skatologickými výrazy, má tak v sobě zvláštní kontrapunkt sprostoty a patosu, banality a vznešenosti.
Tři postavy – sociální pracovnice (Marcela Holubcová), mladá dívka (Pavlína Štorková) a mladý muž (Richard Fiala), vypovídají své příběhy o beznaději života, nepochopení, lhostejnosti a marné touze po sblížení, po lásce. Každý z nich je však „uzavřen“ ve svém vlastním světě, zde symbolizovaném krychlovými pojízdnými konstrukcemi (scéna Jana Špalová). Každé z těchto železných monster jako by bylo symbolem jejich izolovaných životů, ve kterých se s větší či menší mrštností pohybují, chvílemi se jim podaří vyšplhat na vrchol, kde je sice čeká závan čerstvého vzduchu, ale také závrať a nebezpečí. Zatímco matka a dcera (jak postupně zjišťujeme), patří ještě k lidskému rodu, mužská postava, z níž se vyklube patologický vrah, náleží spíše do říše démonů. Ať už jsou příběhy jakkoli zběsilé a depresivní, protagonisté je interpretují s obrovským zaujetím, smyslem pro detail, ale i pro nadsázku a humor (jakkoli v tématu hry humor příliš prostoru nemá).
Temné příběhy dokresluje temná atmosféra, vytvářená kouzly se světly, ale také projekcí - v poslední době využívaná pozoruhodná technika, ve které se projekce vytváří na místě pomocí animování obrázků a objektů a jejich přenášením na plátno v pozadí scény (Barbora Herchlová a AELDRYN) a sugestivním zvukovým+ hudebním doprovodem (MYKO). Divadlu Letí (které pravidelně můžete vídat ve Studiu Švandova divadla, ale i na dalších malých scénách), se daří objevovat skutečně překvapivé dramatické kousky, trvalá spolupráce s výhradně mladými tvůrci (ve všech oborech) je pak řadí mezi to nejprogresivnější, co je možno na českých scénách vidět.