Gabriela Míčová: Na volné noze musíš opustit všechny obavy a strachy…
autor: archiv divadla
zvětšit obrázekV loňské sezóně měla herečka Gabriela Míčová opět štěstí na silné a zajímavé české premiéry – v lednu 2018 to byla inscenace hry Elfriede Jelinek Královna duchů v
Když hovoříme o divadelním štěstí, drží se jí vlastně od dob studií na DAMU, kdy obdržela cenu děkana za originalitu v projektech. Ihned po škole nastoupila do Divadla Komedie pod vedením Dušana D. Pařízka a Davida Jařaba. Úspěchy ji neminuly ani v pozdější kariéře. V roce 2012 obdržela Cenu Thálie za roli Romi v inscenaci Odpad, město, smrt v režii Dušana D. Pařízka (Pražské komorní divadlo), ve stejném roce obdržela Českého lva za hlavní ženskou roli ve filmovém zpracování inscenace Odpad, město, smrt v režii Jana Hřebejka. Na divadle má za sebou k osmdesáti inscenacím.
Při našem setkání jsme hovořili nejen o jejích hereckých začátcích, Divadle Komedie a aktuálních rolích, ale dotkli jsme se také otázky, jaké to je být na volné noze. A nemohli jsme opominout interaktivní představení o šikaně „Neubližujme si!“, které na základních školách realizuje s kolegyněmi Danou Polákovou a Monikou Šabartovou.
Hned po absolutoriu jsem nastoupila do Divadla Komedie, kde se ovšem nejednalo o angažmá v klasickém slova smyslu. Podle mě tam fungoval skvělý model. Honorovali nás od počtu představení. Dušanu D. Pařízkovi se tehdy podařilo vytvořit za dva roky stálý soubor, který byl v podstatě neměnný po celou dobu našeho desetiletého působení v Komedii. Občas se ke spolupráci přizval host. Byla to pro mě intenzivní a soustředěná práce, při které jsem potkala skvělé lidi.
Dýchali jsme spolu. Téměř vždy jsme všichni hráli ve všech inscenacích. Střídala se náročnost rolí, jednou jsi měl menší, potom větší, každý si vyzkoušel všechno.
Určitě. Být na volné noze je v něčem dobré, hlavně si můžeš všechno sám korigovat. Zároveň může být nejistá, protože nikdy nevíš, kdy a zda bude práce. A hlavně, jaká bude.
Hlavně musíš opustit všechny obavy a strachy, a toto ve výsledku neřešit. Snažím se brát práci tak, abych ji časově zvládla. Učím se říkat ne.
Jednoduché to není, ale zase se mi to nestává tak často. Mám asi štěstí, dostávám dobré nabídky.
Hraju vlastně v pěti divadlech – Činoherní klub, A – Studio Rubín, Studio Hrdinů, Divadlo Palace a Divadlo Bolka Polívky. Kromě toho hraji v inscenacích, kde nejsou stálé soubory. Přiznám se, že po rozpadu Komedie mi to chybělo, ale po šesti letech už jsem si zvykla. A teď mi to nechybí. Mé vnímání divadla se hodně proměnilo.
Bylo mi to hlavně líto. Pro mě tím skončila nějaká životní etapa. Nebylo tak jednoduché si odpovědět na otázky: „Co bude dál? Kam se ubírat?“.
Ne. Vždyť jsem intenzivně pracovala na poměrně zásadních inscenacích. Věřila jsem, že se to všechno nějak zúročí, něco se urodí. A tak se mi pomalu herecká kariéra zase začala rozjíždět, i když v jiné podobě, s jinými lidmi. Potkala jsem zase další skvělé kolegy a kolegyně, poznala jsem odlišný způsob práce. A to je dobře.
Takový je režijní záměr Ondřeje Škrabala. Jedná se o komorní výpověď a prostor A-Studia Rubín je pro to ideální. Dobře tam fungují malé věci, které navodí velké emoce.
V tom je ten prostor skvělý. Můžeš si tam představit cokoli. Když jsme dostali poprvé text, který nebyl ještě rozdělený do dialogů, tak nás doslova mrazilo. Ondřej udělal dramatizaci povídky Elfriede Jelinek, která je fiktivním monologem skutečné umělkyně Pauly Wessely, herečky rakouského Burgtheateru. Prošla všechny režimy. A podobně jako v každém člověku, i u ní je jakási dvojlomnost, možná dvojhlavá saň. Proto nakonec přišel Ondřej s konceptem dvou hereček pro jednu postavu.
To má jednoduchou spojitost. Ondřej pochází z Uherského Hradiště, kde se také narodil otec Elfriede Jelinek. V inscenaci používáme filmové dokumenty – reálné dobové záznamy lidí ze Slovácka, kteří v dané době hajlovali v krojích... A do toho umírali druzí a často i lidé z jejich blízkého okolí v plynových komorách. To všechno se propojilo s textem natolik, že Ondřej s tou lidovostí záměrně pracoval. Mimo jiné ukázal lidovou masu, co byla schopná udělat cokoliv.
Byla jsem ráda, že jsem se po delší době setkala právě s Elfriede Jelinek, vrátila jsem se k rakouské dramatice. Vždycky jsem ji ráda dělala. V tom nejlepším slova smyslu to byl boj. Není jednoduchá, pokaždé je to výzva pro celý realizační tým. Plno věcí v tom textu není, ale navedlo nás to na propojení s nedávnou minulostí.
Jak říkáš, spíš je to inscenace náročná pro diváky, ale zároveň pro široké věkové publikum. Text má vyvolávat silné emoce. S Luckou se to však snažíme hrát bez patosu, vytváříme takové symbolické obrazy. Pokud to vůči divákovi funguje tak, že má o čem přemýšlet, pak je to skvělé. Lidi to zasáhne a osloví, každý si v tom něco může najít.
Občas jsme se setkali při nějakém natáčení, ale do té doby jsme se blíže neznali. Jednou mi z ničeho nic zavolal Radim Fiala (jeden ze zakládajících členů StageArtCZ Brno – pozn. red.) a nabídl mi roli s tím, že režie se ujme právě Petr. Brno pro mě znamená návrat do studentských let. Během studia na střední škole jsem hrála v Dětském studiu Divadla Husa na provázku.
Skvělé! Do toho je ještě pět kolegyň v alternaci… Při první čtené to byl, jak se říká, babinec. (smích) Jinak výborně vybrané obsazení, vždycky se na tu dámskou jízdu opravdu těším.
V podstatě každá postava představuje výrazný charakter a má svůj silný životní příběh. Neseme si každá své břímě a tím je to skutečně jedinečné. Divák se setká s mladou naivkou bez vztahu, s tlustou energickou holkou, ženou týranou manželem, kterého opouští i s dětmi, svobodnou matkou. Pak je tam moje postava s vážnou diagnózou. S každou z postav se může ztotožnit. Je to komedie, i když chvílemi hořká a chce se nad některými osudy brečet.
Ale i v tomto dáváme naději. Prostě je to diagnóza, jasná a nekompromisní, nenabízí mnoho konců. Buď-anebo, v tom je to silné a opravdové. V textu není dané, zda tu nemoc zvládla nebo ne, ale dává naději. Dobré je žít život naplno, dokud to jde. Na to by neměl nikdo zapomínat. Lidi by měli kašlat na hádky, křivdy, honění se nevím za čím, ale měli by žít přítomností, s vědomím, že život je krásný a nejsme tady napořád.
Na takové role jsem zvyklá. V Divadle Komedie jsem měla těžké postavy, které různě umíraly, byly týrané. Naučila jsem se dané texty si nepouštět k tělu. Důležité je co nejpřesvědčivěji to zahrát, s vědomím, že vím, co chci sdělit. A pak to všechno musím nechat na jevišti.
Scénář je fantastický a hraji zde s Miroslavem Etzlerem a režisérem inscenace Petrem Halberstadtem. Zatím jsou jen dobré ohlasy. Ověřili jsme si, že text je sice komplikovaný, ale funguje. Divák sleduje příběh tří lidí, kteří jsou v psychiatrické léčebně (lékař, spisovatel a zdravotní sestra). Anthony Horowitz vystavěl daný příběh s několika zvraty. Divák je na konci hodně překvapený, i když si většinou v půlce řekne: „Vím, jak to dopadne.“. Ale zjistí, že vše je úplně jinak, než předpokládal.
Myslím si, že ne. Ale upřímně jsem za ty náročné texty ráda, zejména za to, že se někdo takovými texty zabývá.
Také většinou netočím komedie. Hrála jsem například v televizním seriálu Bohéma, který režíroval Robert Sedláček, a tam se také odehrávaly složité osudy…A ve filmové trilogii Zahradnictví režiséra Jana Hřebejka jsou rovněž důležitá společenská témata, která nezapadnou.
Když skončilo Divadlo Komedie, tak jsme s Danou Polákovou uvažovaly, co dál. Rozhodly jsme se, že musíme něco iniciovat samy. Napadlo nás, orientovat se na smysluplná témata. Ve výsledku nás napadl dětský divák. Přemýšlely jsme o projektu, který nám připadal důležitý a pro děti by byl přínosný.
Nakonec jsme udělaly interaktivní představení zaměřené na prevenci proti šikaně na základních školách, zejména pro první stupeň. Hrajeme přímo ve třídách. Děti nemusí nikam chodit. Snažíme se být „spolužačkami“ zúčastněných dětí. Vystupujeme i pod svými civilními jmény. Na modelových situacích ukazujeme, jak šikanu rozeznat, kdy ji začít řešit, a hlavně jak se dá řešit. Tím, že do daného příběhu děti vstupují, a samy si to prožijí, má to pro ně velký dopad.
Přesně tak. Pedagogové zůstávají ve třídě, a je pro ně zajímavé pozorovat, jak se děti chovají. Děti se do hry velmi rychle vžijí a zapomenou, že jsou ve třídě, že tam někde sedí učitel či učitelka. Chovají se naprosto přirozeně. V závěru s nimi všechno rozebíráme, zejména jak pomoci oběti, jak zastavit agresora.
Toto téma nezasahuje jen děti. Objevuje se na pracovištích, dokonce i učitelé mohou být obětí šikany ze strany dětí. Šikana se vyskytuje i v domovech seniorů. Chování lidí se zhoršuje, zvyšuje se agresivita. Prevence musí začít od malých dětí. Důležité je ukazovat jim hranice, co si vzájemně k sobě mohou dovolit. Jak ze své pozice mohou šikanu zastavit nebo pomoc druhému. Snažíme se předcházet případným nejhorším scénářům a nabízet pozitivní vzorce jednání.
Ano, setkáváme se s tím. Někdy děti vypráví, že šikanu zažily, nebo znají někoho, kdo byl šikanován. Musím ale zdůraznit, že nejsme psychologové, abychom jednotlivé případy řešili, dáváme impuls, snažíme se ukázat cestu, jak šikaně předcházet. Pak je to další práce pro učitele a hlavně pro samotné děti, aby dokázaly daný problém pojmenovat. Aby se nebály o svých problémech mluvit. Otevíráme něco, o čem nikdo nechce slyšet. Máme za sebou přes čtyři sta představení, a to už je důkazem toho, že touha tady je, aby ve školách šikana nebyla. Domnívám se, že díky formě, kterou jsme zvolily, má náš projekt smysl.
Vždyť je to jenom dobře. Daly jsme si mantinely, kam až můžeme a kam se nesmíme pouštět. Chodily jsme na seminář, určený pro pedagogy, jak pracovat se šikanou, jak ji řešit. V tomto ohledu je náš projekt bezpečný. Pořád je to ale divadlo, představení, nejedná se o speciální program s psychologem nebo preventistou. Děti zapojujeme do krátkých modelových situací, právě v tom je to přínosné. Jsou to okolnosti a události, které znají a rozumí jim.
Stalo se nám to několikrát, že jsme dohrály, přišel za námi vyučující a přiznal, že musel z předchozí školy odejít, protože byl dětmi šikanovaný. A nebyla šance to změnit, protože se rodiče postavili za děti, ředitel neměl odvahu to řešit, nebylo zastání u kolegů.
TIP!
Časopis 13 - rubriky
Časopis 13 - sekce
HUDBA
Mladí ladí jazz Open air nabídne evropskou jazzovou špičku
Festival Mladí ladí jazz oslaví 30. dubna Mezinárodní den jazzu open air přehlídkou na pražském Karlově náměst celý článek
OPERA/ TANEC
Mesiáš v podání Jihočeského divadla
G. F. Händel: Mesiáš
Scénické zpracování slavného oratoria Mesiáš v podání Jihočeského divadla, v režii Tom celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Velikáni filmu... Franco Zeffirelli
Jana Eyrová
Chtěli z ní vychovat poslušnou ovci. Vyrostla v sebevědomou mladou ženu. Britský koprodukční fi celý článek