Lucia Korená: Puberta není legrace…
autor: archiv divadla
zvětšit obrázekNa zlínský divadelní festival Setkání – Stretnutie 2018 dorazilo i Nové divadlo v Nitře s úspěšnou inscenací Anna Franková v režii Šimona Spišáka. Židovskou dívku Annu Frankovou, která si v úkrytu během druhé světové války píše deník, ztvárnila vynikajícím způsobem Lucia Korená, která za tuto roli obdržela slovenskou obdobu české Thálie, Cenu DOSKY za rok 2017. O dospívání Anny Frankové, ale i o dospívání obecně jsme si povídaly s její představitelkou Luciou Korenou., ale narazily jsme i na její další uměleckou dovednost – hudbu.
Pro mě to byl výslovně režijní nárok, požadavek na střih. Často, když jsem začala příliš psychologizovat a příliš prožívat, režisér mě z toho velmi vědomě vyhazoval. Chtěl, abych hovořila, jako bych psala deník. Jako by to byly zápisky, které jsou předem promyšlené a už jen zapisované. Přirozeně se tam dostala i psychologie a emoce. Ale když jsem šla do přílišné emotivní hloubky, režisér mi v tom bránil. Chtěl to více na povrchu, více popisné. A pokud jde o ty střihy, to byl také jeho požadavek. Já vím (mám to v hlavě), že mám jistou emoci, když hraju, v pauze je střih a nastupuje úplně jiná emoce. Taková byla režijní koncepce, kterou režisér Šimon Spišák ode mě vyžadoval. Žádné pomalé přechody, ale vysloveně střihová práce s emocí.
To ano. Já jsem v době, kdy jsme to zkoušeli, hledala nějaké vlastní zápisky a snažila se rozpomenout, v jakém rozpoložení jsem byla v tom věku. Anně Frankové, když psala v úkrytu deník, bylo od třinácti do patnácti let. Pokoušela jsem se dopátrat vlastních zážitků, vzpomenout si na to. Zjistila jsem, že i já jsem byla v té době hrozně „dospělácká“. Skrze ty zápisky jsem pochopila, že dítě v tom věku je už hodně dospělé. Vlastně jsem byla sama překvapená svou vlastní uvědomělostí v tom věku, která byla patrná z mých poznámek. Sama si ty detaily dobře pamatuju. Například první polibek: jasně si vybavuju své pocity spojené s ním. Podařilo se mi evokovat tyto emoce, velmi živě se na ně rozpomenout.
Myslím, hlavně ten pocit, že je nepochopená, že ona to myslí dobře a vnitřní otázky, proč jí nikdo nechápe. Proč ji všichni považují za takovou …, vždyť ona je v nitru úplně jiná. Tuto emoci považuju za společnou pro všechny lidi v tomto věku. Mají to opravdu těžké, psychický vývoj v tomto období není legrace, je to vážná věc.
Ano, myslím, že většina přemýšlivých lidí v tom věku má podobné pocity. Hledají, profilují se. Ale například v tom pocitu vůči matce jsem se s Annou vůbec neztotožnila. Pamatuju se, že mě rodiče „otravovali“, ale takový vyhraněný názor, že nemám ráda svoji matku, že bych ji dokázala udeřit, jsem neměla. Jinak podobnosti tam určitě jsou, i ta láska, první zamilovanost. Pamatuji si, jak jsem to prožívala.
Ano, a jsem za to velmi vděčná, protože jsem si uvědomila, že to bylo velmi krásné období mého života.
Ano, dá se to říci, pokud jde o činohru. Ale mám i jiný způsob seberealizace, věnuji se hodně hudbě. Zpívám a vytvářím hudební složku pro jiné divadelní produkce. Jsem kapelnice a zacházím s různými hudebními nástroji i když na všechny úplně profesionálně hrát neumím a v této roli se cítím také velmi dobře.
Studovala jsem střední školu se zaměřením na muzikál, takže se to všechno propojovalo dohromady, pak jsem se hlavně věnovala herectví, dělala jsem loutkářství a nakonec se naskytla spolupráce s Teatro Tatro. To bude mimochodem zítra na festivalu uvádět „Mistra a Margaretu“ (18. května). Tam účinkuju jako hudebnice, zpívám a hraju na všechny možné nástroje. Zkrátka, obstarávám živou hudbu, zvuk, celou hudební složku tohoto představení. Tahle práce se objevila v době, kdy se mi narodila dcera. Přes Andreje Kalynku jsem se pak začala více věnovat hudbě v divadle. Od té doby se mi to stále „nabaluje“. Vzniklo už několik projektů, kde jsem i v jiné pozici než jako herečka. Jsem i za toto vděčná a velmi mě to baví.
Teď se snažím hlavně efektivně využít čas, protože hodně cestuju a hraju. Účinkuju v Rozmarném létě v Mahenově divadle v Brně jako hudebnice a zpěvačka a hraju v kapele. Často tedy jezdím do Brna. A také v Novém divadla v Nitře máme řadu zájezdů, takže jsem hodně na cestách. Doma se snažím trávit čas s dcerou, to je pro mě velice důležité. Momentálně se těším na to, že skončí tato sezóna a trochu se zregeneruju. A pak zase čeká nový dramaturgický plán Nového divadla…
TIP!
Časopis 16 - rubriky
Časopis 16 - sekce
HUDBA
Mezinárodní den Romů
Paĺikerav – Děkuji
Hudební oslava dnešního Mezinárodního dne Romů z pražského Rudolfina. Letošní konc celý článek
OPERA/ TANEC
Pucciniho Vlaštovka zabarvená do stylu art deco
Pozdní dílo italského skladatele Giacoma Pucciniho Vlaštovka se na prkna Metropolitní opery v New Yorku vrací celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Příběh mafiána Tommasa Buscetty
První zrádce
Když promluvil, Cosa Nostra prohrála. Realistické vylíčení příběhu mafiána Tommasa Buscetty, j celý článek