Scéna.cz 

Postavíme nové divadlo

Na sklonku 19.století se Viničné Hory za branami města Prahy staly prestižní adresou pro bohaté měšťany. Do 20.století vstoupily pod názvem Královské Vinohrady a svým obyvatelům nabízely vše, co patří k životu města - radnici, kostel, pivovar, vodárnu, tržnici, nemocnici a Národní dům s restaurací. Chybělo jen divadlo...

Tradice zábavních podniků „za Prahou“ držela po léta letní divadla, tzv. arény (nejslavnější byl tzv. Kravín). Vešlo se do nich až několik tisíc diváků, a repertoár byl vesměs zábavný. Názvy operetek a komedií s názvy jako Můj medvěd a má neť, Kožíšek, perla a kamna či Prodané spaní mluví za vše. Rozhodně tedy žádné seriozní divadlo pro měšťany, ale cosi na úrovni spíše televizní zábavy. Královské Vinohrady soupeřily s Prahou v různých záležitostech, takže logicky padl i návrh vytvořit konkurenci Národnímu divadlu. A to se stalo do značné míry prestižní, politickou záležitostí. Už v roce 1885 vyšel v Národních listech článek Druhé české divadlo. „K uskutečnění tohoto podniku se činí již přípravné kroky. Družstvo pro udržování Národního divadla se pilně obírá touto otázkou. Hned na jaře se začne stavět. Družstvo složí k tomuto účelu 130 000 zlatých s podmínkou, že obec daruje pozemek a také jiné výhody přislíbí...“ Ale přece jen chvíli trvalo, než se stavba uskutečnila prosadit...

Za zlomový rok se pokládá 1902, kdy na schůzi zastupitelstva byl přednesen návrh na zřízení městského divadla, a to v zahradě Národního domu (dnešní ÚKDŽ) s náklady 800 000 K, a na jeho financování se měla podílet Vinohradská záložna. V bouřlivých diskusích nakonec zvítězily hlasy prosazující pozici divadla čelem do Purkyňova náměstí (dnes náměstí Míru). Z konkursu na stavbu budovy (zúčastnilo se 12 architektů) vyšel vítězně návrh arch. Aloise Čenského. Základní kámen byl položen na svátek sv. Václava roku 1905. Z dalšího konkursu na vnější a vnitřní výzdobu divadla byl opět vyhlášen konkurs, který nakonec vyhrál nepříliš známý sochař Milan Havlíček. Sochy, které jsou alegorií Statečnosti a Pravdy jsou patrně jeho životním dílem. Pro zajímavost – drží jeden český rekord: jsou to největší plastiky umístění na budově – jsou vysoké téměř 7 metrů a váží 36 tun.

V průběhu stavby – na jaře 1907 do Prahy přijel rakouskouherský císař František Josef a zastavil se i na Purkyňově náměstí, kde se mj. setkal i s architektem Čenským. Ten mu vysvětlil plán budovy a na modelu předvedl, jak bude vypadat hlediště. Na informaci, že divadlo bude postaveno v novorenesančním stylu, potěšeně prohlásil: „Je to velmi pěkný styl a těší mě, že to není žádná secese...“

Od té doby byla stavba divadla pilně sledována tiskem i Pražany a už na sklonku roku 1907 – 24. listopadu - bylo divadlo slavnostně otevřeno. Hlavní projev pronesl tehdy Otakar Hostinský, profesor Karlovy univerzity a přední český estetik a hudební vědec. Ze známých osobností kulturního života se zúčastnili např. Františke Xaver Svoboda a Alois Jirásek za Svaz dramatiků Josef Hlávka prezident České akademie věd a umění, ředitel Národního divadla Gustav Schmoranz ad. Pro otevření divadla byla pochopitelně plánována původní česká premiéra. V konkursu, jehož se zúčastnilo 76 autorů, zvítězil nakonec Jaroslav Vrchlický (ve svých 54 letech patřil mezi tehdy populární dramatiky) s romantickým příběhem Godiva (nahou Lady Godivu hrála v tělovém trikotu tehdejší hvězda Otýlie Beníšková). Hra měla 30 repríz, a to podle komentářů nikoli kvůli umělecké kvalitě, ale kvůli pikantní jízdě „nahé“ Godivy. Vzhledem k tomu, že soubor se tehdy dělil na činoherní a operetní, následující večer se odehrála premiéra zpěvohry Karla Weise Polský žid. Během první sezóny následovalo neuvěřitelných 35 dalších premiér a navíc tryznu na památku Svatopluka Čecha. V následující sezóně následovalo dokonce 42 premiér!