Scéna.cz 

Kutnohorský Kodex

Rukopisná sbírka mešních skladeb z konce 16. století, tzv. Kutnohorský kodex, představuje unikátní materiál pro výzkum hudební kultury českých zemí a je zároveň i důležitým pramenem poznání tvorby významných skladatelů své doby. Zpřístupnění kodexu širší hudební veřejnosti v podobě kritické edice představuje zásadní počin, který se může zařadit vedle systematické ediční práce Martina Horyny a který je jedním z projektů realizovaných v poslední době, díky nimž může česká hudební věda alespoň částečně splácet své dluhy vůči dochovaným pramenům.
Editor rukopisu Jan Baťa se s Kutnohorským kodexem seznámil již během studia hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, věnoval mu svou diplomovou práci a celý výzkum završil publikováním kritické edice. Vytýčil si ovšem nelehký úkol, neboť kromě prací již zmiňovaného Martina Horyny u nás od roku 1989 dosud nevyšla žádná kritická edice kompletního pramene polyfonie 15. nebo 16. století. Jan Baťa se s touto situací vyrovnal s přehledem a výsledek jeho erudované práce se rozhodně může stát inspirací pro další editory.

Kutnohorský kodex (v literatuře nazývaný též Kutnohorský sborník mší) obsahuje celkem 11 kompletně dochovaných polyfonních mší autorů z okruhu dvora císaře Rudolfa II. a dvora arciknížete Ferdinanda Tyrolského v Innsbrucku. Vzhledem k tomu, že značné množství polyfonie 16. století je v našich pramenech dochováno pouze fragmentárně, neboť z původně kompletních souborů hlasových knih máme dnes k dispozici jen některé (např. dvě knihy z osmi), Kutnohorský kodex je s kompletními skladbami v tomto kontextu zcela výjimečný. Čtyři mše pocházejí z pera císařského kapelníka Philippa de Monte (přičemž jeho Missa septimi toni je kompletně dochována pouze v tomto českém prameni), po dvou mších zkomponovali Philipp Schöndorf a Giorgio Flori, po jedné potom Carl Luython, Jacob Regnart a Giulio Belli. Kromě Itala Belliho, který údajně nikdy neopustil svou domovinu, ale jeho skladby byly ve střední Evropě dobře známy, a jeho v Innsbrucku působícího krajana Floriho, se jedná o hudebníky úzce spjaté s pražským císařským dvorem. Rukopis je ovšem spojován s kostelem sv. Jakuba v Kutné Hoře a významným mecenášem tamní školy Zikmundem Kozlem z Rýzntálu, jedním ze zásadních problémů, které stojí před muzikology, je proto otázka provenience rukopisu. Repertoár, použitý papír (shodný s některými vídeňskými rukopisy) a snad i osobnost jednoho z písařů odkazují k císařskému dvoru, podle přípisu na přídeští kodexu jej ovšem věnoval kutnohorskému svatojakubskému kůru právě Kozel z Rýzntálu. Dobové inventáře hudebnin se u sv. Jakuba, bohužel, nedochovaly, ale díky náročnosti repertoáru zaznamenaném v soupisu z roku 1653 lze přepokládat, že hudební provoz v tomto kostele dosahoval na přelomu 16. a 17. století vysoké úrovně a proto by tam mohly být prováděny i mše z Kutnohorského kodexu. Na druhou stranu ovšem rukopis v žádném z inventářů nefiguruje, navíc nebyl dosud objasněn vztah Zikmunda Kozla z Rýzntálu ke kostelu sv. Jakuba, neboť tato osobnost sice figuruje v literatuře jako mecenáš, je ovšem pozoruhodné, že si Kozel za místo posledního odpočinku zvolil hřbitov u kostela sv. Barbory.
Kritická edice je uvedena obsáhlou studií o prameni, kde se Jan Baťa kriticky vyrovnává s dosavadní literaturou a předkládá výsledky svého vlastního výzkumu. Jednotlivé podkapitoly jsou dále věnovány důkladné vnější kritice rukopisu, vlastnímu repertoáru mší zapsaných v kodexu a osobnosti Zikmunda Kozla z Rýzntálu, vše v češtině i angličtině. Nedílnou součástí notových edic jsou podrobné tabulky s různočtením, tj. se záznamy odlišností v jednotlivých pramenech, které obsahují tutéž skladbu. Na jejich základě je možné stanovit vzájemné vztahy mezi rukopisnými i tištěnými prameny, případně alespoň naznačit, které z nich jsou příbuzné. Baťa sice toto zhodnocení neprovedl, dostatečně ovšem připravil půdu pro další badatele. Údaje o konkordancích uvedené v kritickém aparátu vždy pro každou skladbu zvlášť bych přivítala již v úvodní studii (např. ve zkrácené podobě v tabulce znázorňující obsah pramene), uživatel edice by tak získal přehled o množství konkordujících pramenů, o společných pramenech pro více skladeb nebo o repertoáru unikátně dochovaném pouze v Kutnohorském kodexu (Ph. Schöndorff: Missa Usquequo Domine, G. Flori: Missa super Ecco ch´io lass´il core). V anglické verzi textu, pod kterou jsou uvedeni Nora Hodečková a David Holeton, jsem zaznamenala několik nepřesností, které, bohužel, posouvají nebo znepřesňují původní význam. Vzhledem k tomu, že dnešní edice českých pramenů nejsou a ani nemohou být určeny pouze domácímu publiku, doporučovala bych, aby byla u podobných projektů do budoucna věnována cizojazyčné mutaci zvýšená pozornost.
Přes uvedené výtky je kritická edice Kutnohorského kodexu výsledkem pečlivé práce mladého, ale přesto již náležitě erudovaného badatele, který tímto počinem bezpochyby přispěje k šíření dobrého jména pražské muzikologie doma i v zahraničí.

Codex Kuttenbergensis / Kutnohorský kodex (Praha, Národní muzeum – České muzeum hudby, sign. AZ 33). Editor Jan Baťa, Clavis monumentorum musicorum Regni Bohemiae, Koniasch Latin Press, Praha 2008, ISBN 978-80-86791-21-0
Zdroj Hudební rozhledy 06/09 - Lenka Mráčková