Scéna.cz 

Praha Španělská

Co má Španělsko společného s naší historií se pokouší osvětlit výstava v Císařské konírně Pražského hradu „Praha Španělská“. Běžně si vzpomeneme na španělskou vesnici, když něčemu nerozumíme, na Španělský sál, kde se volil prezident, možná i na školní četbu o cestě českého poselstva, vyslaného Jiřím z Poděbrad, na konec světa – do Španělska a Portugalska. Nezdá se tedy, že by tu na první pohled byly nějaké hlubší souvislosti. Historie ovšem říká něco jiného. Už první písemná zpráva o Praze pochází z pera španělského Žida v arabských službách, který cestoval v letech 965 – 966 do střední Evropy. Byl to Ibrahim-ibn- Jakub a citáty z jeho zprávy znali školáci z učebnic dějepisu. Přemysl Otakar II. byl bratrancem španělského krále Alfréda X. Moudrého a od 11. století se ubírali poutníci z Čech po svatojakubské cestě do Santiaga da Compostela ke hrobu sv. Jakuba.

Přímé příbuzenské svazky pak navázali svými sňatky Ferdinand I., vnuk Isabely Katolické a Ferdinanda Aragonského, když si vzal v roce1520 Annu Jagellonskou a Ludvík Jagellonský, který se oženil o rok později s jeho sestrou Marií. Po nástupu Ferdinanda I. na český trůn v roce 1526 pak toto propojení ovlivňovalo politický i umělecký vývoj u nás po dlouhou dobu, nejintenzivněji v 16. a 17. století v osobnostech Rudolfa II., Ferdinanda II. a III. a členů jezuitského řádu.

Na výstavě najdeme chronologicky seřazená výtvarná díla – obrazy, sochy, knihy, grafické listy, zbraně i textil dokumentující dosah španělské vzdělanosti, umění, životního stylu i katolické zbožnosti v naší společnosti od středověku přes renesanci po baroko.

Mezi obrazy je i nevzhledná figura z plakátu – neblaze proslulý vojenský guvernér Prahy a Českých zemí v době třicetileté války Baltazar Marradas. Portréty španělských vyslanců souvisí s důležitostí Prahy pro španělskou politiku, obrazy španělských světců – Heintschův František Xaverský, sv. Ignác – sochy svatých v životní velikosti - sv. Jakub, sv. Casilda toledská, i Panna Maria Montserratská z kláštera v Emauzách hovoří o vlivu španělské zbožnosti. K pozoruhodným exponátům patří také řád Zlatého rouna z hrobu Maxmiliána II. a kopie pražského Jezulátka, jehož osud je sám o sobě zajímavým příběhem. Podle jedné verze legendy jej vymodeloval podle svého vidění jistý mnich, další říká, že sošku měla vlastnit svatá Terezie od Dítěte, zakladatelka bosých karmelitánek, která ji věnovala své přítelkyni, jejíž dcera se měla provdat do Čech. Opravdu ji vévodkyně Marie Manrique de Lara dostala od své matky v roce 1556, když si brala Vratislava z Pernštejna, jako svatební dar. Její dcera Polyxena z Lobkovic pak sošku darovala v roce 1628 klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné v Praze. Ani Jezulátku se nevyhnulo řádění vojenských tlup za třicetileté války. V roce 1637 nalezl pohozenou sošku Jezulátka s ulomenýma rukama jeden z mnichů. Zdálo se mu, že si Jezulátko přeje, aby mu zhotovili nové ruce. Stalo se tak a od té doby se klášteru dařilo dobře a díky Jezulátku, kterému se připisovala mnohá zázračná uzdravení, jej začaly navštěvovat spousty poutníků.

Vystavené objekty doprovází četný písemný i fotografický materiál (i když chybí přehledná mapa) - vysvětlující historické souvislosti.

Výstava je otevřená v Císařské konírně Pražského hradu do 28.června tohoto roku.