Scéna.cz 

Zemřel sochař Vladimír Preclík

„V životě jsem vytvořil asi 800 soch, také jsem ovšem maloval, dělal grafiky a psal. Ráno už nemohu dospat, abych se pustil do práce. Dokud mám nejvíc elánu, tak pracuju se dřevem, a když mě po několika hodinách začnou bolet záda, přejdu k obrazu. Nakonec si sednu a píšu.“ Tento citát z jednoho rozhovoru, který poskytl Vladimír Preclík, poukazuje na jeho všestrannost takřka renesanční. Jedním z posledních Preclíkových děl, které zná široká veřejnost, je památník druhému odboji na pražském Klárově. Do povědomí se dostala také Hořická mezinárodní sochařská sympozia, na kterých umělci z různých zemí již víc než čtyři desítky let tvoří monumentální skulptury.

Sochař, malíř a spisovatel Vladimír Preclík se narodil 23. května 1929 v Hradci Králové. Vystudoval Vyšší průmyslovou školu sochařsko-kamenickou v Hořicích a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. V letech 1990 je pozván na Fakultu architektury jako vedoucí pedagog Ústavu kreslení a modelování. V roce 1992 spoluzaložil samostatnou Fakultu výtvarného umění VUT a stal se jejím prvním děkanem. Byla mu udělena Bronzová plaketa rektora Masarykovy univerzity.

V roce 1998 bylo otevřeno v Bechyni Muzeum Vladimíra Preclíka. Jak vzniklo? „ Původně jsme byli domluveni s knížetem Karlem Schwarzenbergem, že na Orlíku vytvoříme jakési středoevropské centrum a v barokní sýpce se mělo vybudovat muzeum. Částka na rekonstrukci byla však tak veliká, že jsme od toho museli ustoupit. Jan Kačer, který kdysi vystudoval keramickou školu v Bechyni, mi řekl, že majitel bechyňského zámku Josef Šťáva má rád moje sochy a pro stálou expozici by mi mohl nabídnout pětipatrovou gotickou sýpku. To se nakonec uskutečnilo, je tu 120 mých prací, které mají dávat přehled o tom, co jsem v životě udělal. Taky nemusím mít obavy, co se s mou tvorbou stane, až tu nebudu...“ vysvětloval mistr genezi vzniku unikátního projektu.

Vedle této práce se Vladimír Preclík od roku 1982 věnoval také literatuře. Byl členem Českého centra PEN klubu. Vydal řadu knih beletrie opírajících se o problémy výtvarného umění (Dřevěná knížka, 1988; Tiše se přemísťovati, 1989; Smírčí kameny, 1990; Kameny pokání, 1993; autobiografický román Holomráz, 1995; Americký kolotoč a jiné povídky, 1997; Deset zastavení v Provence, 2000; 54 týdnů dobrého roku, 2001; Motáky z bechyňské šatlavy, 2004; Trojhlas - kniha dopisů). Poslední je Paměť sochařského portrétu. „Zajímá mě, proč sochař dělal portrét konkrétního člověka, co ho na něm zaujalo. Jsou to tedy úvahy, postřehy a glosy sochařovy,“ charakterizoval ji Preclík v době vzniku. V oblasti sochařských portrétů se Preclík hodně zaměřoval na divadelní umělce . – vytvořil portréty avantgardních umělců, jako byl E. F. Burian, Jan Werich nebo Josef Čapek, ale třeba také Charlieho Chaplina (kterého můžete vidět na pražském Barrandovském sídlišti) . Ale neopomněl ani své současníky. „Seděli mi Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak, Marek Eben. Vybírám si lidi, kteří mají za sebou kus umělecké práce, jsou mi blízcí a jejich hlava se mi líbí.“

V roce 2001 vydala Nadace Universitas Masarykiensis monografii Vladimír Preclík a Brno. Vladimír Preclík uspořádal téměř 90 samostatných výstav u nás a v zahraničí a zúčastnil se mnoha desítek výstav kolektivních. Svými díly je zastoupen ve všech větších galeriích v České republice a na Slovensku, i některých významných světových sbírkách - např. : Centre National d´Art et Culture Georges Pompidou, Paříž, Francie; Grosvenor Gallery, Londýn, Velká Británie; Little Gallery, Philadelphia, USA; Muséé Internationale de Sculpture en Plain Air, Middelheim, Belgie; Städtische Kunstgalerie, Bochum, Německo; The Power Gallery of Fine Art, Tasmánie, Austrálie.

Zemřel 3. dubna 2008.