Scéna.cz 

Vladimír Preclík - Socha v barvě/ Barva v soše

Ve Výstavní síni Mánes představí Vladimír Preclík své sochařské dílo s akcentem na práci posledních let. Zcela nově zařadí do expozice své malířské dílo od let šedesátých až po současnost. Součástí výstavy bude fotodokumentace jeho monumentálních realizací a v neposlední řadě také Preclíkovo literární dílo. Výstava s názvem Socha v barvě, barva v soše potrvá do 4. května 2007.
Vladimír Preclík patří generačně k umělcům, jejichž historickou úlohou bylo udržení vývojové kontinuity tváří v tvář událostem, které civilizační zakotvení malé země v srdci Evropy směrovaly v rozporu s jejím přirozeným vývojem. Svým celoživotním dílem naplnil Vladimír Preclík tento úkol vrchovatou měrou, nejen jako umělec, ale i jako člověk a občan. V dobách příznivých patřil Vladimír Preclík k hybatelům domácí umělecké scény. Řady výstav, monumentálních realizací, katalogů a knih natrvalo zakotvily od konce šedesátých let specifickou výtvarnou polohu Vladimíra Preclíka v povědomí veřejnosti, a to i zahraniční, zásluhou účasti na prestižních mezinárodních projektech. V letech komunistické normalizace se jeho dílo dostávalo k publiku, se kterým autor vždy počítal, prostřednictvím mimopražských výstav a neveřejných akcí.

Vladimír Preclík uspořádal téměř 90 samostatných výstav u nás a v zahraničí a zúčastnil se mnoha desítek výstav kolektivních. Svými díly je zastoupen ve všech větších galeriích v České republice a na Slovensku, i některých významných světových sbírkách - např. : Centre National d´Art et Culture Georges Pompidou, Paříž, Francie; Grosvenor Gallery, Londýn, Velká Británie; Little Gallery, Philadelphia, USA; Muséé Internationale de Sculpture en Plain Air, Middelheim, Belgie; Städtische Kunstgalerie, Bochum, Německo; The Power Gallery of Fine Art, Tasmánie, Austrálie. V roce 1998 bylo otevřeno Muzeum Vladimíra Preclíka v gotické sýpce zámku v Bechyni.
V roce 1966, kdy poprvé zorganizoval setkávání a vytvořil prostor pro konfrontaci výtvarné tvorby na prvním Mezinárodním sochařském sympoziu v Hořicích, učinil z této jedné z nejúčinnějších forem rozvoje umělecké práce a mezilidských vztahů trvalou součást svých aktivit. Plně je mohl rozvinout až po listopadu 1989, kdy se v nových poměrech uplatnila jeho uznávaná autorita.
Vladimír Preclík se soustavně věnuje literatuře. Vydal řadu knih beletrie opírajících se o problémy výtvarného umění ( Dřevěná knížka, 1988; Tiše se přemísťovati, 1989; Smírčí kameny, 1990; Kameny pokání, 1993; autobiografický román Holomráz, 1995; Americký kolotoč a jiné povídky, 1997; Deset zastavení v Provence, 2000; 54. týdnů dobrého roku, 2001; Motáky z bechyňské šatlavy, 2004; aj.). Píše do odborných časopisů a sborníků o českém sochařství, o problematice zejména moderního výtvarného umění i o dalších tématech. Kniha Paměť sochařského portrétu, 2003, má hlubší zázemí v Preclíkově tvorbě a celoživotní práci. vyrostla bezprostředně z práce vysokoškolského pedagoga: Preclík, jak známo, vyučoval sochařství na fakultě výtvarného umění v Brně, kterou spoluzakládal a byl v letech 1993-1996 jejím děkanem. Kořeny této knihy sahají do školy Preclíkova učitele Josefa Wagnera, který kladl veliký důraz na portrét. Kniha představuje Preclíka jako vyzrálého sochaře a spisovatele, v jeho bytostné odvaze klást si nové a neobvyklé úkoly a dobývat pro sebe nové oblasti a terény, vypráví o jeho odvaze, kterou osvědčil už na sklonku padesátých let, kdy vytvořil řadu podobizen členů české avantgardy. Jistě lze toto dílo chápat též jako sochařův návrat k portrétu, či spíše snad jako svědectví o neustálé přítomnosti portrétu v jeho tvorbě.