Scéna.cz 

Osmdesátka Adrieny Šimotové

Je jednou z nejvýznamnějších představitelek umělců české generace 60. let a jméno uznávané nejen v evropském kontextu ženského umění. V začátcích své tvorby malovala obrazy pod vlivem pop artu, později nové figurace. V 70. letech začala plochu plátna a později papíru mechanickými zásahy přetvářet v nové podoby existenciálního prožitku. Někdy hluboce osobně zabarvený lyrismus a intimitu postupně střídala nelehce prožitá tíže lidské existence, obavy z ohrožení duchovních a obecně lidských hodnot. Tvorba se postupně obrátila k využití vrstvených, různým způsobem plasticky upravovaných a perforovaných papírů. Pomocí pastelů a barevných pigmentů otiskuje reálné, často osobní předměty, části těla, svoje i cizí tváře a dalším zpracováním vytváří někdy drobná a komorní, ale jindy až monumentální díla. Některé práce působí tvrdou existenciální výtvarnou řečí. Vždy však rozeznáme neobyčejně kultivovanou a citlivou redukci smyslu lidského bytí a pravdivý výraz přítomnosti.
Její díla jsou součástí sbírek Albertina Vídeň, Center George Pompidou a Mussé National d´Art Moderne v Paříži, Muzeum umění v Kjótu, Muzeum umění Soul, The Arte institut of Chicago, Gabinetto Disegni e Stampe degli Uffizi v italské Florencii a samozřejmě Národní galerie v Praze.

Adriena Šimotová se narodila v česko-francouzské rodině v Praze. Studia absolvovala na grafických školách (1941-45) a na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové (1945-50). V průběhu studií se spřátelila s umělci podobného smýšlení, kteří spolu s ní vytvořili jádro budoucí skupiny UB 12 – české varianty euroamerického hnutí Nové figurace. Od šedesátých let se ve svém díle vzácně koncentrovala na lidského jedince. Obracela se ke chvílím, v nichž si člověk uvědomuje svou vlastní jedinečnost, i k okamžikům poznání osobního vymezení. Společensko-politické uvolňování v průběhu šedesátých let dovolilo českým umělcům hledat nové nezávislé formy projevu. Adriena Šimotová se v této době účastnila několika skupinových výstav a pořádala také své první samostatné výstavy. Konec šedesátých a počátek sedmdesátých let však přinesl do jejího života radikální obrat. Poznamenala ji nejen normalizace, ale také dlouhodobá nevyléčitelná nemoc jejího muže, malíře a grafika Jiřího Johna. Jeho smrt v roce 1972 se odrazila v jejím umění. Osobní prožitky přenášela do umění, které nabývalo na existenciální intenzitě. Kumulace existenciálních prožitků osamění ženy i umělkyně urychlily proces uměleckého zrání. Od problematiky hledání lidské identity směřovala od konce sedmdesátých let k prozkoumávání interního prostoru těla i ducha, k delimitaci záznamů přítomnosti tělesné, která byla stále více pociťovaná jen jako tušená. Dialog samého se sebou, vstoupení do kontaktu s jinými, formy „osahávání" nejbližšího prostoru byly skrytě obsaženy v názvech Stopy doteků, Hlava k listování, Vnoření, Vrstvená hlava, Duše-Tělo, Extatická postava. Její duchovní založení se plně projevilo v dílech konce 20. století – Magie věcí, Strážci stolů, Paměť rodiny, Co tělo vyzařuje, Kolemjdoucí. Za léta své tvůrčí činnosti vystřídala mnoho výtvarných technik, zpočátku kvaš a temperu, později svérázní zpracování materiálů (papír nebo textil perforovala, prořezávala, protrhávala, vrstvila a mačkala. Svými textilními plátny a papírovými objekty vstoupila do prostoru - často je nechala ze stěny splynout na podlahu, jindy do prostoru zasáhla papírovou událostí rozvinutou přímo z role). Papír se pro ni od roku 1978 až do dnešních dnů stal definitivním médiem. Adriena Šimotová komunikovala dotykem, technikou frotáže a muchláže. V průběhu osmdesátých a devadesátých let se intenzivněji odpoutávala od reality uchopitelné smysly a směřovala k zachycení metafyzických portrétů (pastelové pigmenty sypané a roztírané skrze vyřezanou matrici do papírových ploch), otisky částí vlastního těla.
Objevila se jako jedna z hrdinek dokumentu Olgy Sommerové Moje 20.století, mapujícího osudy tří výrazných ženských individualit s těžkým osudem.