Scéna.cz 

Dramatizace Fulghuma - čtyři povídkové knihy

V Čechách se spisovatel Robert Fulghum proslavil díky své prvotině Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce a od té doby máme možnost pravidelně sledovat jeho prozaickou tvorbu. V poslední době se k nám jeho knížky dostávají dokonce dříve než k americkým čtenářům. Při návštěvě si sám autor posteskl, že se do Čech zatím nedostala žádná scénická adaptace jeho her (existují dvě), které byly mnohokrát na různých místech po světě nastudovány (není to úplně pravda, v pražské Viole se uskutečnily dva pořady Miroslava Moravce - Už hořela, když jsem si do ní lehal a To nejlepší z Fulghuma).
Adaptace Ernesta Zulii, která si vypůjčila název z nejoblíbenější knížky, vychází ze čtyř Fulghumových knih (Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, Už hořela, když jsem si do ní lehal, Ach jo a Možná, možná ne). O veškerý mluvený text se dělí 4 herci a na jevišti je také klavírista a zpěvák. Je to jakýsi hostitel, který obstarává doprovodnou hudbu a roli komentátora. Celý text je volně koncipovanou mozaikou Fulghumových textů, některé z nich jsou zpívány (např. známá pravidla, co jsme se naučili v mateřské školce). Z angličtiny přeložil Jiří Hrubý.

Děj je orámován prostředím školní třídy. Herci se průběžně proměňují v postavy jednotlivých historek – v široké škále od dětí až po stařečky. Podle slov adaptátora se vše má odehrávat na prázdném jevišti, scéna je dotvářena zadní projekcí, případně filmovými dotáčkami. Střídají se „akčnější“ scény s pouhým vyprávěním historek. Text, který se dotýká nejrůznějších obyčejných aspektů lidského života, ale též závažných situací (včetně meditace o smrti), má v sobě nadhled, humor a vlídnost. Je koncipován tak, aby inspiroval k drobným improvizacím, k fantazii a hravosti. Je tedy jen na nápaditosti režijního pojetí a schopnostech herců, nakolik dokážou tyto literární texty přetransponovat do scénického tvaru.