Scéna.cz 

Rozhovor s Vladimírem Kokoliou a další

Nakladatelství Petrov připravilo na září 2005 tři nové tituly. V edici Mimo řady vydává knižní rozhovor rozhlasové redaktorky Jany Klusákové s výtvarníkem Vladimírem Kokoliou, rovněž monumentální opus Ivana Wernische a nakonec si přijdou na své milovníci poezie - básníka starší generace Emila Boka.
Pod názvem Rok s Kokoliou (Jak daleko je obloha, proč nepěstovat monokulturu a jak vypadá nic) vychází další z řady knižních rozhovorů známé rozhlasové redaktorky Jany Klusákové, tentokrát s Vladimírem Kokoliou, malířem, grafikem a kreslířem, prvním laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. Vzhledem k renesanční šíři Kokoliových zájmů se rozhovor zdaleka netýká jen malování, neuhýbá však ani před tématy „šitými na tělo“. Jde o rovnocenný dialog dvou sice různých, ale v lecčem spřízněných osobností, v němž hlubší zamyšlení vyvažují jiskry ironie či nadsázky. Knihu doplňují reprodukce Kokoliových obrazů a fotografie Víta Klusáka.

„Píseň o nosu má téměř stejný podtitul jako antologie Zapadlo slunce za dnem, který nebyl (Petrov 2000, 2001) a do jisté míry na ni navazuje. Tu i onu knihu jsem sestavil z prací autorů, kteří se buď vytratili z obecného povědomí, nebo se do něj nikdy nedostali, ale zde najdete jiná jména, další žánry, prohlédnete si více časových vrstev… Nechci spekulovat, co je podstatou básnického umění, nicméně nepokouší se snad ti, kdož píšou básně, vlastně všichni o totéž? — „Od samých počátků obracíme oči k nebi a pějeme jeden a týž zpěv radosti, úžasu i veliké úzkosti,“ říká Karel Dostál-Lutinov.
Píseň o nosu / Zapomenutí, opomíjení a opovrhovaní. Z jiné historie novočeské literatury (od počátků až do roku 1948) je monumentální opus Ivana Wernische.

Bezpečnou průvodkyní prchavými verši sbírky Jedy blaženosti (básně z let 2000 a 2001) básníka starší generace Emila Boka je nezvalovská paní Valérie — žena v množném čísle, heteronymní éterická bytost, která se zjevuje ve stovkách pozic, situací a zárodků příběhů a mizí podle zákonů náhody. S ní autor a jeho prostřednictvím i čtenář prožívá týdny, měsíce a roky divů: paní Valérii jednou nacházíme vprostřed houfu nahých, pištících slečenči mokrých soch, nejčastěji se zjevuje coby malá služtička, obnažená žena, případně milenka v ložnici, ale také na sebe bere podobu staré ženy a chůvy smrti…