Scéna.cz 

Aleš Hnízdil, Jiří Kačer - sochy a objekty

V interiéru i exteriéru zámku Troja se již několik let koncentrují na sochařské výstavy. Má to hned několik důvodů. Sochařská díla především organicky souzní s bohatě zdobenými interiéry zámku i s barokní zahradou. Nenárokují si žádné vestavby, které by zastínily nástěnné a nástropní fresky. Zámek si tak zachovává svou atmosféru a jeho dispozice je téměř nedotčena. Sochařství je zde také velice akcentovanou součástí původní výzdoby, a tak se současná díla ocitají v konfrontaci s barokními mistry. Většinou se orientují na minimalistickou a objektovou tvorbu – připomeňme výstavy Václava Ciglera nebo Vladimíra Škody – a nyní vybrali autory dva: Aleše Hnízdila a Jiřího Kačera. Oba patří ke stejné generaci, která nastupovala v osmdesátých letech.

Jejich práce se však liší jak materiálem, tak způsobem uvažování o hmotě, prostoru a poslání uměleckého díla. Propojení obou autorů má důvody instalační a také ideové. Kameny Jiřího Kačera sice působí, zejména díky horizontální orientaci, jako lehce manipulovatelné objekty, jejich váha je však značná, proto zvolili pro jejich prezentaci přízemí, kde si mohli dovolit vyšší zatížení prostor a kde byl transport děl poměrně dobře zvládnutelný. Aleš Hnízdil naopak pracuje již léta s lehkými materiály a jeho díla jsou do značné míry jednoduchou skládačkou, kdy je vertikála z nerezových tyčových elementů zasunuta do základny z pískovce.
Představa, že se v zámku objeví tyto kontrastně utvářená díla – Kačerovy kameny vznikají v pomalém soustředěném procesu opracování kamenných bloků a Hnízdilovy objekty zas vytrysknou vzhůru poměrně rychle díky své aditivní technologii – byla lákavá především vizuálně. Zejména obsazení dvou rozdílných teritorií interiéru i exteriéru těmito různými „rolemi“ do sebe zapadalo. Jeden z autorů je více přítomen v zahradě a druhý zas uvnitř. Jeden pracuje s hmotou, s historickými konotacemi kamene a druhý s lehkým kovem a stavy naší mysli. Jiří Kačer je po léta soustředěn na práci s tradičním materiálem – kamenem, který ovšem cítí spíše jako objekt. Jde o fragmenty, jak napovídá většina názvů jeho děl, původně odvozené od skutečných kamenných pozůstatků historické architektury a její výzdoby. Postupně se stávaly rozměrnými až monumentálními „útržky“ přírodního univerza. Některé stále připomínají archeologické nálezy, jiné mají zoomorfní tvary a další mají na povrchu přísně geometrickou strukturu. Svou ryze současnou formou odkazují k nálezům z minulosti. Jiří Kačer tak propojil své dvě profese sochaře a restaurátora, jelikož ve své autentické tvorbě uhrančivě navozuje reminiscenci nejen na prehistorické artefakty, ale i na paleontologické nálezy. V Troji je zastoupen i ve své roli restaurátora, neboť se podílí na obnově barokních skulptur slavnostního schodiště, jejichž autory jsou bratři Hermannové. Aleš Hnízdil je původem rovněž kamenosochař, dnes jej však zajímá spíše efemérní sféra vědomí a možnost prolínání myšlenek v nekonečném prostoru. Tyto abstraktní práce jsou inspirovány taoismem a budhismem. Převážně vertikální kompozice z nerezových tyčí, které se vzpínají k obloze, představují vzepnutí myšlenek, které si žijí vlastním životem a proudí prostorem, protkávají jej a stávají se součástí kosmu. Hnízdil se východní filozofií zabýval už za svých středoškolských studií. Dlouho hledal způsob, jak myšlenky těchto systémů vyjádřit výtvarnými prostředky. Zprvu se zabýval figurální tvorbou, kterou počátkem devadesátých let opustil ve prospěch jednoduchých kompozic, aby se více přiblížil k principům přirozené existence, zcela se podrobující přírodním zákonitostem.
Výstavu G HMP můžete navštívit do 3. listopadu 2019.