Scéna.cz 

Návrat mariánského sloupu

I po sto letech vyvolává mariánský sloup na Staroměstském náměstí prudké vášně. Jeho odstranění v roce 1918 bylo politickým i proticírkevním aktem, jímž se vypořádaly s „nenáviděnými“ Habsburky určité extrémistické skupiny obyvatelstva halasně předstírající, že konají vůli „národa“. Kupodivu jejich rétorikou argumentují i odpůrci návratu mariánského sloupu na původním místě v současnosti, buď z neznalosti anebo úmyslným překrucováním skutečnosti.
Pro vyjasnění situace byl na Katolické teologické fakultě UK uspořádán 8. prosince seminář, kde se tomuto tématu zasvěceně věnovali odborníci - kunsthistorici a teologové.

Překvapivě i zde už pouhé konstatování některých faktů mělo za následek silné emocionální reakce, přestože se dá předpokládat, že většina přítomných byla nějak spojena s církví a proti zpětnému umístění sloupu by nevznášela námitky.
O pražském mariánském sloupu panují podobně jako u jiných neuralgických bodů v našich dějinách nejasnosti a legendy.
Nejprve bylo tedy třeba objasnit, proč se vlastně takové sloupy stavěly. Jako jiné četné kunsthistorické fenomény odvíjí se historie soch na sloupech od antiky. Madona na sloupu se objevuje až v baroku, zejména v souvislosti s třicetiletou válkou – jako poděkování za odražení švédských útoků, za uzavření vestfálského míru, za ukončení bojů. Ta pražská jako vděk za to, že pražské pravobřežní bylo uchráněno před vpádem Švédů v roce 1648.
Socha na sloupu většinou bývá variovaným typem Immaculaty, tak jak ji popisuje ve svém vidění sv.Jan - žena sluncem oděná s korunou dvanácti hvězd stojící na půl měsíci nebo sféře a zašlapující hada, jak ji také znázorňovala některá malířská díla.

Mariánské sloupy jsou příznačné zejména pro středoevropskou oblast – Čechy, Moravu, Slezsko, Bavorsko. Zřizovaly se na náměstích, návsích nebo na křižovatkách cest jako památníky připomínající důležité události a osobnosti, jako díkuvzdání za ústup morových epidemií – především v letech 1679 až 80 a 1713 až 1715 - i jako prevence proti moru, jako projev úcty k Panně Marii, pro všeobecnou ochranu prostoru – sloupy se tyčí vysoko do nebes a jsou zdaleka viditelné - ale také pro reprezentaci a z prestižních důvodů. Panna Maria vystupuje jako přímluvkyně se sepjatýma rukama, v gestu pokory se zkříženýma rukama na prsou, odkazuje na Nejsvětější Trojici, jinde je milostnou Madonou známých poutních míst nebo Pietou. Sloupy se staly duchovními centry, centry zvláštní zbožnosti. Přicházela k nim procesí, konaly se zde bohoslužby – mnohé sloupy mají čtvercový podstavec jako oltářní menzu, lidé se z de scházely k modlitbám.
Pražský sloup z roku 1652 z dílny Jana Jiřího Bendla byl vyjádřením vděku, vymezoval ale také střed města a symbolický střed Evropy, byl gnomónem určujícím čas a zároveň velice kvalitním uměleckým dílem. V době převratu v roce 1918 se stal solí v očích těm, kdo chtěli rázně skoncovat s monarchií podobně jako další umělecké projevy, které pro antiklerikálně smýšlející pokrokáře byly výrazem habsburské nadvlády. Akce, která proběhla na Staroměstském náměstí 3. listopadu 1918, byla zjevně předem připravena. Dav sociálních demokratů shromážděný na Bílé Hoře se vydal do centra města, kde skupina výtržníků vedených Frantou Sauerem podněcovala ke kácení sloupu. Asi nebyl problém v takové náladě získat spolupracovníky ke škodlivému dílu, i když hlavní práce s odstraněním sloupu měli vykonat hasiči.
Členové Národního výboru mohli pak už jen prohlásit, že tomu nemohli zabránit. Lze se jen domnívat, že vzhledem k jejich orientaci s tím i tak trochu souhlasili, případně to považovali za vhodný způsob ventilace agrese, aby nedošlo k vážnějším ekxcesům jako tomu bylo v Maďarsku. Nicméně již nedovolili, aby stejný osud potkal i sochy na Karlově mostě a nechali tam rozmístit sokolské hlídkyI tak padlo v prvních letec h za oběť revoluce hlavně ve Středních Čechách několik stovek soch a jiných děl. Nejvíce to odnesl sv. Jan Nepomucký. V Sudetách ani Moravě – i když ani ty nezůstaly zcela stranou - nepociťovali lidé velkou potřebu takto se vyrovnávat s minulostí. Posléze se situace uklidnila, dokonce bylo vedeno i soudní řízení s hlavním organizátorem, ovšem v době kdy byl čin již dávno promlčen. Legenda, která je možná založena na skutečnost,i praví, že Franta Sauer svého činu před smrtí litoval a kál se z něho.
Obecně rozšířená historická klišé o útlaku a úpění pod Habsburky a katolickou církví zdá se neztratila na půvabu ani po více než čtvrt století po pádu komunismu. Souhlas s návratem mariánského sloupu na Staroměstské náměstí se tedy v nejbližší době nedá očekávat, pokud by nezasáhla sama hlavní protagonistka, tak jak to učinila v roce 1648.