Scéna.cz 

Procházení

Procházíme neustále - za našimi denními povinnostmi, životem od narození ke smrti, k nějakému cíli. Na půl cesty mezi smrtí a novým životem - mezi dušičkami a počátkem adventu na 14. listopadu umístili dominikáni u sv. Jiljí intervenci ve svém klášteře. Umělecký atak hudebníků a výtvarníků již potřetí vytrhl klášter ze soustředěného ticha a noční temnoty a přitáhl „rušitele“ z okolního světa.
„Procházení“ jak se celá akce nazývala, symbolizoval v úvodu umělecký objekt Magdaleny Bartákové - nasvětlená opona „poskládaná“ z průsvitných listů v různých šedých a bílých odstínech zavěšená ve foyer barokního refektáře ve výklenku, kterým se dříve procházelo do dalších částí kláštera. Nyní z tohoto místa procházeli světští návštěvníci i domácí řeholníci do potemnělého snového světa rajské zahrady s ambity.

Pro větší efekt si organizátoři objednali jasné nebe a měsíc v úplňku, který osvětloval staré zdi kláštera a kostela sv. Jiljí. Exotické rostlinstvo v zahradě zůstávalo ve tmě ale skrze holé větve, uvadlé, pomrzlé, ještě neopadané listy a pozdní květy chryzantém prosvětlovaly ze záhonů tři jiné měsíce v úplňku - ohromné kulaté lampiony. Z ticha zaznívaly zvláštní zvuky - kroky ve zmrzlé trávě, kapání a přelévání vody a posléze se z otevřeného okna v rohu kláštera rozlehla po celém prostoru podivná melodie. Uprostřed zahrady tam, kde v létě tryská pramen vody v kašně, se na železné míse rozhořel velký plamen. Živily ho děti, které přihazovaly šišky vydávající příjemnou vůni. Do tichého zvukového koktejlu se přimísil praskot ohně. Element vody zastupovaly v prázdné kašně mořské mušle nejrůznějších velikostí rozložené na jejím obrubníku. Hudebníci vylévali do mušlí vodu a jejich obracením se dobírali tichounkých zašplouchání, tečení, kapání a jiných zvuků, které sebrány a zesíleny zněly do všech stran. Oheň vydávající teplo ještě dlouho dohoříval, mušle již utichly, avšak v temném zákoutí se vynořila postava pištce, který procházel chodbami a přehrával své kreace nemluvným barokním sochám. Dav jej následoval, ale mnozí jen tak obcházeli ambity, procházeli napříč zahradou a nabírali nevyslovitelnou a krásnou atmosféru plným dechem. O to neskutečnější, že o několik metrů dál proudil obyčejný hlučný život, z něhož sem doléhalo jen máloco. Očištěni ohněm, vodou a mrazivým vzduchem, posíleni tichem procházeli účastníci zpět do vlídnějších vytopených místností, kde se rozehřáli i intenzivní hudební produkcí (hudební intervenci obstarali Slavomír Hořínek a studenti Katedry a skladby HAMU) v předsálí. V lehce osvětleném refektáři pak barokní housle zahájily dialog s harmonikou, který se postupně zvrhl do hektické hudební hádky. Její disharmonické a silné tóny jakoby poukazovaly na přechod z nadzemského světa, v němž bylo dovoleno „procházet se“ nějakou chvíli i těm nepovolaným, do toho reálného za skleněnými dveřmi na ulici. Ale ani tam nikdo o něj hned tak nepřišel, vtiskl se totiž do útrob a odtamtud se špatně vymazává...