Scéna.cz 

Andrea Hýblová: Neřekla bych, že jsem žila ve tmě, ale …

Noc kostelů bude letos plná zajímavých novinek. Připomeňme, že v loňském roce se otevřelo 1 483 modliteben a kostelů. Celkem bylo v celé České republice zaznamenáno téměř půl milionu vstupů… Do redakce jsme na rozdíl od minulých let, kdy jsme vám představili ing. arch. Jindřicha Synka - autora kostela ve Strašnicích, Petra Rudolfa Manouška - zvonaře, Petra Coufala – uměleckého sklenáře, Bohumila Hajdúka – zvoníka z Katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha, letos přizvali absolventku oboru činoherní dramaturgie na DAMU a divadelní vědy na FFUK Andreu Hýblovou, dnes ovšem řeholní sestru z kongregace Dcer sv. Pavla (více známých pod jménem Paulínky). Je to kongregace , jejímž „úkolem je hlásat evangelium skrze sdělovací prostředky.“ Sestra Andrea se mimo jiné věnuje komunikaci, na sociální síti můžete sledovat zejména její obrazové postřehy. Objasnila nám, že celý život toužila po světle. Noc kostelů nám představuje prosvětlené modlitebny a kostely, nejen vírou, Bohem, ale zejména lidmi… Pojďme spolu se sestrou Andreou za světlem. Dozvíme se, jak se žije řádové sestře v dnešní době, i to, jak její rozhodnutí prožívala blízká rodina…

Pro křest a následný vstup do řádu, který vyústil složením věčných slibů, jste se rozhodla v dospělosti. Mám to chápat tak, že jste před tím žila ve tmě? Kdy došlo u Vás ke zlomu?
Neřekla bych, že jsem žila ve tmě, ale … Uvnitř jsem cítila touhu po světle. To, kterého se mi dostávalo, mi nestačilo… Například to bylo světlo nějakého poznání skrze vzdělání, četbu… Zaměřila jsem se na různé knihy new age. Život každého člověka je podepřený vírou a rozumem. Právě ten byl u mě formován školou a prostředím, kde jsem vyrůstala. Mé „vnitřní oko“ víry však bylo úplně zaslepené. Pocházím z Liberecka, kde kostely dle mého nesvítily. Pořád jsem v nich vnímala potemněno. Skončila mše, zhaslo se a zamklo… Nepotkala jsem svítící svědky křesťanství, kteří by vírou žili naplno. Opravdu jsem hledala. Lidi nějak duchovně zapálené jsem potkala jedině kolem esoterických směrů. Z ničeho nic se mi skrze ně otevřel úplně nový svět. Dneska to vnímám, že jsem odchytávala světla od někoho, kdo sám ho měl už nějak odražené. Snad jako ve fyzice… Odrazy odrazů, lom světla, pohlcování… Tedy ne přímo od zdroje v nejčistší podobě.

New age je široký pojem. Pracuje s energií země, s doteky vesmíru…
Dárcem světla jsme ve výsledku měli být my sami. Všechno směřovalo k tomu, že se každý někam propracuje. Čakry každého se postupně měly stát prosvětlenější, neduchovní člověk byl naopak tmavý. Zpětně si uvědomuji, kolik jsme do toho byli schopni investovat času, energie a peněz. Světlo Noci kostelů je úplně jiné. Každému se nabízí kostel s lidmi, kteří jsou otevření přijmout toho, kdo přijde. A to všechno se poskytuje velmi jednoduše a zadarmo. Při Noci kostelů není nutné platit nějakého guru, který přiletí z druhé strany zeměkoule. Není nutné absolvovat náročné cviky. Stále hledáme něco extra, co mají jiní … Jako by ten, kdo se zúčastní drahé seance, měl být lepší než druzí.

Jak se k vám dostalo křesťanství?
Došlo ke mně přes divadlo. Studovala jsem divadelní vědu, pak dramaturgii. Začala jsem vidět, jak i v dějinách umění mělo křesťanství důležitou roli. Některé obřady, např. Květné neděle, vznikly ve středověku a existují dodnes. To byl pro mě šok. Najednou jsem zjistila, že to není napsané jen ve skriptech, ale je to živá tradice. Snažila jsem se pochopit, o čem to je. Následovala doba baroka. Bohatě členěné, používání různých triků, kulis. Také je tam Bůh, režisér všeho. Jezuitské divadlo mě uchvátilo svou pestrostí, barevností a tím, že to směřovalo k jednomu smyslu a cíli. Zatímco v tu dobu kolem mě fičelo divadlo typu „Shopping and Fucking“… cool drama. Všechno je špatně, všechno je černé. Nakonec se všichni zabijí, protože to nezvládají… Nemají žádnou naději, žádné světlo. Hrdinové většinou umírali, brali si život. Tma byla pro ně příliš dlouhá. V barokním divadle jsou polostíny, pološero, někde se sen mění v realitu, naděje tam je. Za hodně vděčím paní režisérce Jaroslavě Šiktancové. Nikdy nám přímo o křesťanství nic neřekla, ale hodně nám ukázala svým přesvědčením, svými hodnotami, když s námi pracovala nad klasickými texty z české i světové dramatiky.

Cesta za světlem na vysoké škole asi pro Vás nebyla jednoduchá?
V mé duši začalo být hrozně černo. Vše, na co jsem sázela - vztah, partu lidí kolem sebe, všechno začalo být na nic. Bortilo se to, nic mě nenaplňovalo, všechno se mi rozpadalo pod rukama. Přítel šel do drog, začal dělat různé experimenty. Naše životy se rozešly. V té tmě jsem začala hodně křičet: „Pane Bože, jestli jsi, tak se mi nějak ukaž, nějak mi dej o sobě vědět.“ Mechanické odříkávání manter jsem nadobro opustila. Prostě jsem jen křičela směrem k Bohu, buď potichu, nebo nahlas. Chodila jsem do benediktýnské staré zahrady a tam jsem si představovala, že na jednom prázdném podstavci stojí Ježíš. Možná tam dříve stával. Chodila jsem tam a obracela se čím dál tím víc k Bohu. Tehdy jsem zašla na Velikonoční vigilii, a najednou jsem spatřila tolik světla. Tenkrát mě kněz, který věděl, že studuji divadlo, požádal, abych nějak čtení v rámci bohoslužby animovala. Nevěděla jsem, jak to má být správně „kostelově“. Já na to šla podle situací v textu a popustila obrazotvornost. V tu noc jistě nikdo při dlouhých čteních neusnul!  Dobré bylo, že jsem se musela s biblickým textem hlouběji seznámit. Pro každé čtení jsem hledala nějaké vyjádření. Součástí vigilie je i křest katechumenů. Celý průběh jsem fotografovala. Prožívala jsem všechno tak zblízka. Prožila jsem něco jako divák, co se pořád diví, že ty věci existují. Jednou jsem šla ve velikonočním týdnu pěšky, ujela mi tramvaj, mnoho náhod naráz… Míjela jsem kostel sv. Norberta ve Střešovicích, kde byla adorace. Ten kostel svítil, otevřené dveře a mě to prostě přitáhlo. Bylo to takové pozvání. Tenkrát jsem tam zůstala, kněz se mě zeptal, co chci. Vyrazila jsem ze sebe, že chci být pokřtěná. Znovu světlo. Za rok jsem to sama prožila. Znovuzrození, radost, pokoj, čerstvost a světlo. To byl rok 2000. Důležitý moment v mém životě.

Jak to vlastně probíhalo u Vás doma? Co na to všechno říkali rodiče?
Oni jsou silně ateisticky zaměření, maminka úřednice a tatínek technik u policie. To, že budu pokřtěná, jsem raději neříkala. Moje babička, v tu dobu už umírala, se sice hlásila ke katolické církvi, ale nebyla mi svědectvím víry. Její víra patřila k tradici, nebyla živá. Rozhodla jsem se, že jim o svém křtu povím až o Vánocích. V podstatě jsem chtěla dát Ježíškovi dárek. Zase jsem mimochodem využila symboliku světla. Před večeří jsem oznámila, že bych chtěla udělat něco zvláštního. Zhasla jsem při jídle a povídala jim o světle. Na konci jsem ozřejmila, že světlem je pro mě Ježíš. V tu chvíli nastalo ticho. Maminka prohlásila, že si něco takového myslela, prý to tušila… Čekala jsem, že mě vyhodí z domu. Modlila jsem se za to, aby to nenastalo. O čtyři roky později jsem je seznámila s tím, že chci vstoupit do řádu. Opět mi potvrdili, že na základě svědectví z jiných rodin to není pro ně novinka. Ta možnost, že může být někdo věřící a žít ve světě a být normální, asi pro ně neexistovala. Buď je někdo starý a je věřící, nebo musí do kláštera.

Máte sourozence…
Mám mladší sestru, na tu jsem spoléhala, že to nějak zachrání, že se vdá a bude mít rodinu a tak nepřipraví rodiče o jejich sen. Doma mi zatím rodiče začali vystřihovat články, kde se psalo špatně o církvi. Když jsem přijela na návštěvu, našla jsem v mém pokoji pokaždé celou složku článků - restituce, nevěrnosti v církvi a tak. Pro mě bylo důležité, že začali život církve vidět. Přijela nejdříve sestra, podívala se za mnou do komunity, potom jsem v Praze uvítala rodiče. Viděli, že tu nejsou mříže, že žijeme normálně, že pracujeme. Doteď mi sice nevěří, že se uživíme vlastní prací, pořád si myslí, že odněkud dostáváme peníze. Na druhou stranu vidí, že nemám čas, protože pracuji. Také se mnou jeli do Itálie, kde zažili nejen naši malou komunitu, ale viděli i větší pospolitost, jiné řeholníky a kostely. V jejich rodném městě neměli šanci okusit intenzivní život věřících. Zjistili, že všechno je úplně normální. Trochu z nich spadly zábrany. Pořád je trápilo, že jsem ta ostuda rodiny, ale pomalu se to obrušovalo. Pro ně byly daleko horší první sliby, prožívali je daleko hůř než tyto věčné.

Vaše věčné sliby snímala TV NOE. Věděli o tom?
Na mých prvních slibech byl štáb České televize, sbírali materiál pro dokumentární cyklus Zasvěcení. Tam s nimi dokonce dělali rozhovor. Maminka tentokrát dopředu prohlašovala, že už nikam nic říkat nebude. Ubezpečovala jsem jí, že se jedná jen o přímý přenos mše. A co se stalo? Šla si sama pro mikrofon. Vnímám to tak, že potřebovala říct, že jsou spokojení s tím, co dělám. Můj život je už snad netrápí. Do očí mi to neřeknou, ale někde jinde to potřebují říci nahlas.

Trápí Vás to, že nejsou věřící?
Modlím se za ně. Kdyby byla pokřtěná moje máma, byla bych ráda. Otec už je z dětství. Ale v tom to vlastně taky není. Modlím se hlavně za to, aby Boha neodmítli ve chvíli, kdy se budou rozhodovat, zda přijmou jeho „pozvání“. To může být okamžik smrti, těžkých zkoušek, nemoc. Pro ně to v tuto chvíli znamená slabost. Mají to takto nastavené. Ve skutečnosti by bylo dobré, kdyby alespoň připustili, že Bůh může být i jiný, než jen takový, jak ho mají ve svých hlavách podle ideologie, které se jim dostalo v době dětství v padesátých letech. Modlím se za to, aby jeho podanou ruku dokázali přijmout, neodmítli ho z nějaké pýchy či soběstačnosti. Dnes mají dostatek peněz, cítí se zdrávi, Boha nepotřebují. Z mé strany se snažím alespoň vyprošovat, aby jeho hlas nepřeslechli. Všechno ostatní je už na Hospodinu. A on je dobrý, nebude lustrovat jejich křestní list, ale jejich život, zda ho žili v lásce a úctě k sobě i k druhým.

Jak si člověk vybírá řád, do kterého chce vstoupit?
Jak se vybírá manžel nebo manželka? Nejde to podle požadavků nebo nějakých norem, ale musí přeskočit jiskra. Můžete rozumově zvažovat, ale tato jiskra musí být v našem případě ze strany Boží. My na ní odpovídáme. I při věčných slibech jsem říkala, že mé zasvěcení, má volba, je odpovědí.
Už v době, kdy jsem byla krátce po křtu, jsem v sobě vnímala touhu patřit výhradně Bohu. V modlitbě a skrze různé životní situace se mi to ujasňovalo a potvrzovalo. Jiskra, že tomu tak má být právě u Dcer sv. Pavla přeskočila, když jsem otevřela knihu, ve které u loga nakladatelství bylo napsáno, že vyjadřuje: „… specifický apoštolát Dcer sv. Pavla, kongregace, jejímž úkolem je hlásat evangelium skrze sdělovací prostředky.“ To pro mě byl silný okamžik. Ale přesto jsem si to sama rozmlouvala, že nemohu jít k paulínkám. Zdálo se mi to tak automatické, že bych měla právě k nim vstoupit, když se zajímám o divadlo a kulturu vůbec, že jsem se obávala, aby to nebylo víc z mé hlavy a mých představ než od Boha. A že si všichni budou myslet, že tam jdu právě proto, že to je můj svět a že tam mě to bude bavit. A tak jsem stále ještě hledala i jinde, ale pořád mě to vracelo k paulínkám. Nakonec jsem pochopila, že jsem dostala určité dary od Boha a on sipřeje, abych jimi právě zde sloužila. Jiné sestry mají vystudovanou medicínu, pak třeba vstoupí do klauzury. Od nich žádá, aby mu je odevzdaly. Mě povolal k paulínkám, částečně zde pokračuji v předchozím směřování, ale musela jsem se odříznout od spousty věcí. Zpětně se to ovšem všechno vrací. Až bude v naší komunitě více sester, , tak možná přijmu některou z nabídek, které se mi nabízejí zvenku. Teď je však potřeba být k dispozici pro naše nakladatelství a další naše apoštolská díla. Pokud se nabídka zopakuje, a usoudíme, že nastal správný čas, tak půjdu. Vím, že mi nic neuteče. Nikdo mě nesvazuje, neomezuje. Co má být, bude.

Můžete v rámci kongregace působit v zahraničí?
Jsme světovou kongregací, takže u nás je běžné žít „celosvětově“. Česky hovořících sester je však dosud málo. Mé spolusestry misionářky zatím jinam jít nemohou, protože jsou natolik dobré, že zvládly češtinu! Ale u nás není nic natrvalo. Mohla by třeba nastat nějaká vnější okolnost, např. že by se musely jít starat o rodinného příslušníka v nemoci a nebyl by nikdo jiný z jejich rodiny, a tak by byly uvolněny. Nebo samy ze zdravotních důvodů by se vracely tam, kde není taková „zima“. Anebo by mohly být pověřeny v kongregaci nějakým úkolem… Já jsem mívala sen jít do Ruska, ale nyní už tam komunitu nemáme. Ráda bych šla na Ukrajinu, abych Rusku byla blíž, nebo na východ Slovenska. Kdyby to byla opravdu Boží vůle, tak z těch míst přijdou povolání. Zatím nepřišla. Sloužíme tam, kde je potřeba, a cesty se různě otevírají.

Jak se do Noci kostelů zapojí Paulínky?
Ze začátku jsme se zapojovaly více do programu i v kostele Panny Marie Sněžné. Teď už tam mají skvělý tým vlastních lidí, takže se soustředíme na naše knihkupectví Paulínky v areálu kostela a kláštera rantiškánů. To naše knihkupectví vnímám jako neutrální místo, které během Noci kostelů též září do tmy. V samotném kostele Panny Marie Sněžné musí být klid pro setkání s Bohem. V knihkupectví se můžete bavit, vejít do dialogu s lidmi. Pro Noc kostelů připravujeme pro návštěvníky základní knihy jako Bibli, Nový zákon apod., nabízíme je za symbolický příspěvek, zdarma jsou k dispozici modlitby, ruličky s Božím slovem, verše z žalmů. Návštěvníci Noci kostelů mají možnost napsat přímluvnou modlitbu, kterou se pak v našem společenství modlíme. Mnoho lidí se podivuje, že existuje tolik křesťanské literatury, že jsou i filmy s křesťanskou tématikou. Pro mnohé z nich je to naprosto nový svět. Upřímně se na Noc kostelů těším.

Jak vnímáte genius loci daného místa?
Je to jeden ze středů města, dějiny tudy prošly. I ty krvavé. V kostele jsou uloženy ostatky františkánských mučedníků. Bratři si všimli, že složení tehdejší komunity bylo podobné té naší, též to byli hodně cizinci. Zajímavostí je, že přímo nad prostory knihkupectví se o patro výš nachází barokní klášterní knihovna. Zvláštní spojení minulosti a současnosti.

A nakladatelství Paulínky?
Bohu díky funguje! A to je dnes zázrak, zvláště když knižní trh s křesťanskou literaturou není tak velký. Hodně děl přebíráme ze zahraničí. V případě katechetických materiálů jeproto nutná adaptace pro české prostředí. Českých autorů se moc nedostává. Dobří už někde píší, a když jsme zkoušeli někoho objevit, tak se to příliš nedaří. Někdo má sice dar něco napsat, ale postrádá zručnost, techniku a vytrvalost. Ale kdoví, s mladými lidmi mohou přijít i noví autoři… Na rozdíl od jiných křesťanských nakladatelství se snažíme také vycházet s ebooky, vydáváme filmy, nyní začínáme i s tzv. streamingem, znovu se pokoušíme začít s mobilními aplikacemi.

Můžete přiblížit Váš řeholní život? Nejste v žádných kobkách?
Naše povolání žijeme docela podobně jako lidé ve světě. Nejsme však zaměstnány v civilních firmách. Živíme se vlastní činností: hlásáme evangelium a všeobecně vše, co člověku přispívá k jeho dobru. Toho si hodně cením, že už naše samotná práce je svědectvím o Bohu, protože bych asi nemohla dělat něco jiného.Na rozdíl od klasických řeholí máme víc než vnější pevný řád, řád uvnitř. Máme sice některé pevně dané časy a modlitby, ale mnoho je ponecháno na nás samotných. Jako dospělé osoby jsme zodpovědné za náš duchovní život. Stejně tak i za profesionální. Patří k našemu životu i neustálá formace lidská i ta profesní.

Jste hodně aktivní na sociálních sítích, kromě toho zajímavě fotíte…
Oslovilo mě jedno přirovnání našeho zakladatele bl. Jakuba Alberiona. On říkal, že nestačí být pouze průtokáčem, že Bůh do nás něco „naleje“ a my to posuneme dál. Musíme být přetékající nádobou, stále plnou Božího Ducha a z té plnosti vydávat. A sem patří třeba i má přítomnost na sociálních sítích. Trochu to nahrazuje přímý kontakt, který v redakci s lidmi nemám. Když mě něco osloví, vyfotím to, někdy doplním komentářem a podělím se. Slovy vyjádříte hodně, ale obrazem toho sdělíte daleko víc, zvláště když zůstane prostor ticha, nedořečení…. Divadlo mě kdysi přitáhlo zejména proto, že jsem mohla diváka oslovovat všemi výrazovými prostředky. A tak se snažím sdělovat svou víru i jinak než jen v kostele, na křesťanských akcích nebo knihy s typickým jazykem věřících lidí.

Zadáno pro Noc kostelů.