Scéna.cz 

Jiří Strach: Musíme se umět posadit na poslední místo u svatebního stolu…

Pohádka Anděl Páně, kterou režijně ztvárnil Jiří Strach, patří už pár let k jistotám vánočního televizního programu. Je tedy pro diváky dobrou zprávou to, že v současné době probíhá natáčení pokračování, Anděl Páně II. S režisérem Jiřím Strachem jsme se poprvé na rozhovoru domlouvali na podzim loňského roku, kdy Česká televize uváděla jeho mystický krimi seriál Labyrint. Slovo dalo slovo a v běhu času jsme se k rozhovoru nakonec sešli až ke sklonku roku. S Jiřím Strachem jsme si povídali nejen o filmařské práci, ale došlo i na téma víry v jeho životě. Hned první otázka protnula obě dvě roviny …

Jak se točí scény v kostele věřícímu člověku?
Mně osobně dobře. Přeci jen si tam připadám jako doma a natáčení v sakrálních prostorách mě baví. Pro celý štáb platí, že je tam třeba zachovávat určitou pietu, uvědomit si, že netočíme na louce nebo v hospodě. Zúčastněným vysvětlím, jak je třeba se v takových prostorách chovat. Když třeba vím, že natáčení bude náročnější, a nejsem schopen garantovat určitou pietu daného místa, vždycky se domluvím s místním duchovním správcem, ať Nejsvětější Svátost Oltářní ze svatostánku přemístí do jiné kaple nebo ať našeho Spasitele dá do bezpečí. Tím se mně trochu uvolní ruce, můžeme třeba mluvit nahlas.
Kostely jsou místa mystická a promodlená… Mám pocit, že mi dané stavby do filmu vracejí nějakou spiritualitu, nadhodnotu, něco, co je nad námi, a tudíž bych to tam sám jako režisér nemohl dostat.

Předpokládám, že jste byl ve víře vychovávaný odmala…
Do kostela mě vodili už jako malého. Tvrdím, že každý člověk je konvertita. Podívejme se třeba na Vánoce. V momentě, kdy zjistíme, že dárky nenosí Ježíšek, tak to s dětským mozkem trošku zamává. Určitě začne pochybovat, zda mu dospělí trochu nelžou. Pak dostanete rozum a zjistíte, že Ježíšek, vlastně pro vás už velký Ježíš, přináší mnohem větší dary do života, než jen těch pár ponožek nebo autíček pod stromečkem. Člověk v něj pak věří a důvěřuje mu s větší intenzitou.

Jak vnímáte herectví a režii?
Ve svém případě se stydím herectví označovat slovem talent. Je to nějaký dar… Bezesporu. Jak jsem si ho zasloužil? Jak jsem si osvojil tu múzickou schopnost? Copak jsem to někde třeba vysportoval? Pro vnitřní čistotu je nutná pokora. V umění je různých nástrah mnoho.
Než se vrtat a kochat pomyslným úspěchem, je potřeba jít talentu naproti pracovitostí. Neflákám se, ale přemýšlím a poslouchám. Pak přijmete se zmíněnou pokorou to obdarování, což mě v momentě jako věřícího člověka oslovuje. Vnímám to jako dar od Pána Boha. Když zjistíte, že takových dárků je celá řada, a dostáváte je nejen na Vánoce, ale v průběhu celého roku, to se to potom věří na Ježíška! Touto optikou se pak začnete dívat na celý život. Najednou vidím svou ženu. Čím jsem si zasloužil tu báječnou holku? Tamhle se potkám se skvělými lidmi. Například na place jsem byl s panem Martinem Růžkem, s panem Hrušínským. To je velký dar.

Vraťme se k již natočenému a odvysílanému. Seriál Labyrint se většinou točil v Brně. Na předváděčce jste přiznal, že herce, které jste měl před kamerou, jste moc neznal. A to jsou někteří držitelé ocenění Cena Thálie… Máte čas vůbec chodit do divadel?
My filmoví režiséři jsme všichni ťululumové. Do divadel nechodíme. Ne, že bychom nechtěli, ale času je opravdu málo. Sledovat divadelní scénu, byť jen pražskou, abych se v ní orientoval, by skutečně vyžadovalo co druhý třetí večer někde být. K tomu ještě znát oblastní divadlo? To už vůbec nejde. Zkrátka nejde vzít si na rok dovolenou a objíždět divadelní štace.
Tak beru i setkání s herci, které jsem do té doby neznal, jako skvělá. Zjistíte, že spousta z nich jsou zajímaví lidé, hlavně neokoukaní. Podle mého je chybou uzavřít výběr jen na pár prověřených hvězd, které se dneska neustále točí v hlavních rolích. Na druhou stranu je třeba říci, že tady nejde o lenost režisérů, ale o požadavek producentů. Televize něco produkuje, potřebuje mít čísla sledovanosti, tudíž potřebují do hlavní role obsadit někoho, o kom si myslí, že jeho tvář ať už z marketingových či jiných důvodů, přinese přízeň diváků a hlavně sledovanost…

Právě přichází režisér Dušan Klein… a Jiří Strach jej zahrne do rozhovoru…
„Pane profesore, dobrý den.“ Nechcete se vyfotit?
Dušan Klein mě učil na FAMU, a byl to právě on, který mi předal základy řemesla. Teď právě stříhá poslední díl Básníků. A musím říct, že pan profesor je jeden z mála českých režisérů, který mě ještě obsazuje, byť jen do epizodních rolí. U něj hraji policajty a jiné blbce. Naposledy si mě vzal právě do Básníků, kde hraji portýra v hotelu. Hodně mě to bavilo, protože jsem po dlouhé době natáčel bez odpovědnosti. Převlékli mě do kostýmu, odříkal jsem nějaký text a pan režisér mě opravoval. Konec konců, je to jeho pivo. Tak jsem si po dlouhé době vychutnal práci s ním.

V seriálu Labyrint jste se také obsadil do epizodní role. Užíval jste si poslední natáčecí sekvence?
Přišlo mi to vtipné, že si režisér na konci seriálu nechá vysvětlit, jak to vlastně celé bylo. (Smích.) Byl to spíš takový sebeironický casting. S Kryštofem Muchou (ředitel filmového festivalu Karlovy Vary – pozn. red.) jsme si to opravdu užili.

Na tiskové konferenci jste uvedl, že Labyrint vychází z norských detektivních seriálů? Jak tomu máme rozumět?
Nebylo to podle nějaké licence seriálu, který se někde natočil. Měl jsem na mysli, že se jedná o nějaký styl snímání, který mě zajímá. Nazývá se to severský styl. Přiznám se ale, že se na to nekoukám, nemám čas sledovat konkurenci. Pokud to někomu tento styl připomíná, tak mi to nevadí. Prostě takovýto typ filmu nebo příběhu funguje. Tvrdím jednu věc – divák se musí u filmu buď smát, nebo se bát, případně plakat. To jsou tři základní emoce, na nichž působivost snímku stojí. Když se stane, že u toho můžete ještě trochu přemýšlet, tak je to opravdu fajn. V případě Labyrintu to stojí na druhé emoci – na strachu, na tom, aby se divák bál. Musí se to vytvořit řemeslně tak, aby kdokoli u obrazovky s hrůzou oněměl a nezvedl se z křesla.

Vy k tomu ještě s nadsázkou dodáváte bonmot, že je to postavené na Vás…
Skutečně tomu tak je. Následně byly velmi zajímavé reakce na internetu, zejména od ženské části publika, že se po Labyrintu báli jít do sklepa a zhasnout před usnutím...

Hodně záběrů jste tam měli v jedoucích autech. To byl záměr?
Obzvláště v prvních dvou dílech je toho víc, ale asi to záleží na tom, jak je napsaný scénář. Vyšetřující policajti jedou z místa činu do kanceláře. Kde jinde mohou vést dialogy než v autě?

Kdy svému dílu nejvíce věříte?
(Zamyšlení.) Nejvíc? Hned na začátku, při tom úplně prvním draftu. Je to jako ve vztahu. Na samém startu musí být velká láska. Takové ta postmoderní tvrzení – budeme spolu na hromádce jako kamarádi a možná z toho něco bude, to prostě nefunguje. Ona ta velká láska, když po letech opadne, a když už je to takové méně intenzivní, stále zůstává jako hezká vzpomínka … Takhle to já mám s filmy. Na začátku mám hroznou touhu je natočit, pak samozřejmě, když s nimi žijete dva, čtyři a někdy i pět let, tak se vztah režisér a film trošku ochodí. Už mě občas nebaví, už mě i štve a občas mi doma odmlouvá (Smích.) Pak je v tom taková legitimita, že ten film mám zas rád, že vím, proč jsem ho točil. Diváci mi to vrátí, když je pobaví, když snímek zapůsobí přesně tak, jak jsem chtěl.

Omlouvám se za neznalost: v divadle jsou schvalovačky, první čtené apod. Je i u filmu podobný proces přípravy?
Kolikrát ten proces částečně podobný je. Než jsme začali točit pokračování Anděl Páně 2, tak jsem měl sezení s Jirkou Dvořákem a Ivanem Trojanem, na kterých jsme text procházeli poměrně důkladně. Nicméně, přiznám se, že nemám rád moc velké zkoušení před klapkou. Nejsem „krejčíkovský“ typ. Plac je trošku něco jiného než divadlo. Točíme po kouskách, na přeskáčku. Herci i štáb by měli vědět, o čem to je, kam směřuje příběh, jak si asi představuji hraní, v jaké tónině to má zaznít. Ale že bychom si vzali scénář a začali zkoušet celý film, to nejde.

Nabízí se otázka, zda vedle krimi seriálu či pohádek byste neměl chuť natočit třeba dokument nebo snímek věnovaný duchovním věcem, třeba pro Českou biskupskou konferenci, ve které působíte?

Upřímně řečeno, je třeba spojit to, co umím, s tím, co je potřeba, nebo s tím, co je dobré. Nejsem asi typ na dokumenty, sám sebe vidím spíš jako tvůrce hraných filmů. Mám jeden námět, který zapadá do vaší otázky. Ve vzduchu visí poměrně hodně dlouho. Bylo by fajn, kdyby ho někdo „zvedl ze země“ a uskutečnil. Jedná se o scénář Vladimíra Körnera věnovaný sv. Vojtěchovi. To je látka jako bejk. Úžasné drama, s vyvražděním Slavníkovců, s jeho odchodem do Říma, atd.

Zaděláváte na historický film…
Nemusí to být zrovna historický film. I když je pravda, že mě historie oslovuje, zejména tím, když příběhy ukotvené v historii nějakým způsobem promlouvají dodnes. Pak potvrzují svou nadčasovou platnost. Nebaví mě točit takové ty módní limonádky na jednu sezónu. Nechci ani dělat nějakou výpověď o dnešním světě. Co je mi po dnešní době? Nic. Současný svět mně přijde zoufale nudný, nezajímavý a hloupý. Nevím, proč bych o něm měl točit filmy. Notabene problémy, které řešíme dneska, mohou být za dvacet let překonané. Zajímavá je minulost v přítomnosti. To máte jako příběh o Romeovi a Julii. Jasné drama o lásce, které se stalo. Shakespeare funguje nadčasově a bude tomu tak i dvě stě let po nás. Na rozdíl od dílek těch postmoderních chytráků, kteří si myslí, jak všechno trumfnou. Začnou to dělat jinak a nově a konečně správně! Tak to jsou přesně ti, po kterých za pár let neštěkne ani pes. Dobře jim tak. Je to spravedlivé.

Letos se otevřel Rok Božího milosrdenství…
To je téma, které je lépe si promýšlet než o něm mluvit. Určitě je na místě mlčení. A přemítání nad tím, co to znamená, proč to papež František takto udělal… Co to milosrdenství vlastně je? Nepřijdu si natolik vzdělaný, ani moudrý, ani duchovně vybavený, abych o tom mohl říkat nějaká moudra do novin. Položme si otázky takového typu jako: mít po něm touhu? Jak se naučit umět ho přijímat a dávat? O takových věcech popřemýšlejme. Osobně to beru jako výzvu.

Prozraďte něco o vaší současné práci. Pracujete na pokračování Anděl Páně II.
Příští advent by měl jít do kin. Jednička byla o schopnosti obětovat se. Petronel se obětuje a za to je pak Pánem Bohem povýšen zpátky do nebeské slávy. V druhém díle máme velké křesťanské téma – umět odpustit svému nepříteli. Možná to bude takový Strachův příspěvek na nástěnku Božího milosrdenství.
Jak jsem říkal, Anděl Páně I. byl hlavně o laskavosti. Právě s Pánem Bohem nás pojí laskavost. Vždycky se shodneme na jedné věci: Bůh je laskavý. Přeci je to milující otec. To je vlastně to, co nás může nad vším spojit. Jsme lidé hříšní. Něco dodržujeme, něco méně, něco nám jde lépe, něco hůře. Kdybychom to měli všechno vzít striktně podle Písma, tak musíme žít jak chasidi… Když se podíváme na knihy Starého zákona, Pán Bůh nám doslovně neříká toto a toto, skrze to Písmo se snaží odhalit sám sebe v tajemství. To znamená, že Slovo je velké tajemství, které není doslovné, ale má plno hádanek, metafyzických zákoutí, a tím nás nutí neustále přemýšlet, jak to vlastně Pán Bůh myslí. Kdokoli přijde, a začne jako jediný správně vykládat Písmo svaté, a začne dělat chytřejšího než ostatní, a v tomto spočívá Husovská hereze, tak to nefunguje. Musíme se umět posadit na poslední místo u svatebního stolu. Být poslední z posledních.

Jiří Strach (nar. 29. října 1973)
Od dětství se objevoval ve filmech, a spolupracoval s různými významnými režiséry (nejznámější je z pohádky Lotrandu a Zubejda Karla Smyczka) a je využíván v menších i větších rolích dodnes jak ve filmech svých kolegů, tak v televizních seriálech. Jako herec má na kontě na sedmdesát titulů. Je tedy logické, že v oblasti filmu zůstal. V roce 1999 ukončil studia na katedře hrané režie FAMU filmem Svědectví, který v roce 1997 natočil pro ČT. Od té doby natočil přes třicet snímků (i vícedílných), spolupracuje především s Českou televizí. Pravidelně točí především pohádky a detektivní příběhy s mystickým nádechem. Mezi jeho nejznámější projekty patří dvojdílný film Operace Silver A o okolnostech kolem atentátu na Heydricha, poválečná romance Vůně vanilky, dva televizní filmy s Radkem Brzobohatým BrainStrom a Vrásky z lásky, mystická detektivka Ztracená brána ad. Nejslavnější a nejuváděnější je pohádka Anděl Páněz orku 2005. V roce 2007 obdržel od České filmové a televizní akademie (ČFTA) cenu Elsa za režii dramatu Operace Silver A[2], a rok poté za BrainStorm. V soutěži Prix Europa 2014 v Berlíně v kategorii TV Fiction zvítězil jeho film Osmy a získal cenu Best European TV Drama. V letech 1999–2002 byl Jiří Strach odborným asistentem katedry režie FAMU, od roku 2005 je pedagogem katedry tvorby Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku. V roce 2010 jej pražský arcibiskup Dominik Duka jmenoval členem Mediální rady České biskupské konference.