Scéna.cz 

Budování státu ve Veletržním paláci

Nová výstava Národní galerie a Vysoké školy uměleckoprůmyslové (letos si připomíná 130 let od svého založení) pod titulem Budování státu představuje předválečné a poválečné Československo prostřednictvím vizuální kultury (výtvarného umění, architektury a designu), která se podílela na konstrukci státní moci, identity a národního sebevědomí.
Organizátoři poprvé po dvaceti letech přistupují ke státu Československo nejen jako k něčemu, co se týká každého zdejšího občana osobně ale zejména jako k objektu historie, který je třeba zkoumat s odstupem a bez ideologizace a politizace. Nejde tak o kunsthistorickou přehlídku našeho moderního umění, ale o přehlídku umění vznikajícího převážně na státní zakázku (jsou zde i některé osobní reakce), která na rozdíl od dnešního myšlení kdysi byla považována za poctu.

Vedle sebe proto mohou existovat díla špičková i méně kvalitní, avšak naplňující téma „budování státu“. Název je vypůjčen z titulu díla Ferdinanda Peroutky, který v něm formuloval odpovědnost intelektuálů a umělců a jejich podíl na etablování nového státního útvaru.

Přes několik dějinných cézur (ta nejzásadnější – předválečná doba a totalitární režim uspořádává i umístění exponátů v jednotlivých sekcích) vyvstávají jasné propojenosti a návaznost tradic, v kterékoliv době se najdou díla, která obstojí v zahraniční konkurenci.

Výstava je strukturována do devíti tématických sekcí a upozorňuje i na objekty, které dnes tvoří naši každodennost a my už je za umění vůbec nepovažujeme. Budovy státních úřadů, divadel, škol, v nichž se všichni někdy octneme, peníze (přehled stokorun), známky (ty první s Masarykem a vůbec první Muchův návrh), věci, které bychom na takovém místě běžně neočekávali. Například typy policejních čepic, vojenské helmy – ta první původně rakouská, připodobněná francouzské nefunkčním pruhem na povrchu, druhá čistě funkcionalistická ze třicátých let a poslední socialistická, na níž se jistě mnozí ještě pamatují.

V sekci mezinárodních úspěchů je nepřehlédnutelná Jawa typu 500DT 890, která získala titul výrobku roku 1967, její vývoz naplňoval státní kasu devizami a dostala se i do londýnského Design Centre.

Právě ve způsobu mezinárodní reprezentace odhaluje výstava zřetelnou souvislost. Tak jako provorepublikové Československo snažil se i komunistický režim dokázat v zahraničí svou vyspělost a úspěšnost a tyto úmysly přinesly i spoustu kvalitních uměleckých projektů jako celá expozice s budovou pavilónu v Bruselu na Expo 1958. Škoda, že jen na fotografii lze obdivovat např. skleněnou plastiku Reného Roubíčka, za kterou získal tehdy Grand Prix. V Osace v roce 1970 uspěl Stano Filka s prostorovou instalací „Poezie o prostoru a kosme“, do níž mohou návštěvníci také vstoupit, tehdy to byla vůbec jedna z prvních instalací. Umělci, kteří by na domácí půdě mohli působit po tíže, byli exportováni do zahraničí, aby obohacovali stát odtamtud. Např. díla vytvořená v Iránu pro šáha Páhlavího měla světovou úroveň a plnila tuto funkci k oboustranné spokojenosti.

Pozoruhodná je transformace v oblasti tělovýchovy, starší lidé vědí dobře jaký byů rozdíl mezi sokolskými slety a socialistickými spartakiádami. Ideový posun krásně dokumentuje poúnorový plakát se zástupci komunistické mládeže, kteří ale ještě mají na úborech i na praporu odznak Sokola.

Využití i zneužití lidové kultury je připomenuto v sekci o folklóru. Přetvoření lidových hrdinů – např. Jánošíka, v představitele utlačované třídy na tapisériích nebo gobelínech, idealizace Slovenska a Podkarpatské Ukrajiny jako protikladu k průmyslovým Čechám ve fotografiích a filmech provorepublikových tvůrců, na druhé straně ale i snahy podchytit lidovou produkci jak v době první republiky tak po únoru v Ústředí lidové umělecké výroby.

Výstava poskytuje i akustické a filmové zážitky. Na počátku je možné poslechnout si československou státní hymnu v podání Emy Destinové a také Karla Kryla a Karla Gotta ze 4. prosince v roce 1989. Několik filmových dokumentů zachycuje intervence komunistického režimu do krajiny – megalomanské stavby – Gabčíkovo, most přes Dunaj v Bratislavě, stavbu dálnice a také přesun kostela v Mostě nebo návrhy propojení s mořem pomocí vodních kanálů. V protějším improvizovaném filmovém sále pak fiktivní dokument o díle, které se nerealizovalo Adriaport - vybudování podzemního tunelu z Československa na jadranské pobřeží.

Poslední část výstavy je věnována architektuře – modely, plány a fotografie ministerstev, zastupitelských úřadů, vysokých škol, sídlišť ale i Plečnikovy přestavby Pražského hradu ukazují, že v některých směrech navazovali architekti na starší kvality a i pod autoritářským státním tlakem byli schopni vytvořit stavby stále ceněné. Definitivní tečku představují návrhy, modely nebo kopie pomníků, zajímavostí na tomto místě je svatováclavská váza, státní dar Vatikánu, s nímž mělo Masarykovo Československo vztahy problematické...

Výstava je uspořádána s vnitřní logikou, která umožňuje vyhledávat nesčetné souvislosti ale i si třeba jen tak zavzpomínat. Je přehledná, každý předmět má dostatek místa a dobře čitelnou popisku, svou rozmanitostí provokuje neustálou pozornost ale nezahlcuje množstvím. Nesnaží se být kritická nebo odsuzující, k československému tématu přistupuje spíše než s chladným odstupem s laskavým porozuměním či skrytým humorem a otevírá poznání, že i takto se na naše dějiny můžeme podívat a identifikovat se s nimi. Pro mladé nenásilný zábavný způsob poučení, pro generace pamětníků také osobní prožitek.

Právě jim vychází Národní galerie vstříc a pokud již dosáhli věku 65 let, mají vstup zdarma! Výstava „Budování státu“, k níž je připraven obsáhlý doprovodný program, probíhá ve Veletržním paláci v Praze do 7. února 2016.