Scéna.cz 

Noc kostelů: Záhadní svatí

Jsou všude mezi námi, nejvíce je jich nashromážděno v chrámech, venku postávají před vstupy, tyčí se na fasádách, na náměstích, křižovatkách, na poutních místech, ve výklencích kapliček, na sloupech, na mostech. Přestože neustále nabízejí svou pomoc, málokdo z příslušníků sekularizované společnosti si jich všímá, nanejvýš jim snad věnuje obdivný pohled jako kvalitně provedenému uměleckému dílu.

Od počátku křesťanství požívali lidé, kteří zemřeli pro svou víru, kteří dobře prožili a skončili svůj život, velké úcty. Světci byli příkladem pro jiné a věřilo se, že se mohou u Boha za ostatní přimlouvat. V průběhu dějin takové osobnosti stále přibývaly a posléze se na jejich svátky již nedostávalo dnů v kalendáři, takže dnes je vedle jednotlivců oslavujeme všechny společně o svátku Všech svatých 1. listopadu.

Světci mají různé hierarchické i geografické postavení, různé kompetence a různé znaky, podle nichž je rozeznáme.
Ústřední symbol - Ukřižovaného Krista jsou schopni rozpoznat členové globálního společenství vycházejícího z křesťanských kořenů ale i z jiných civilizačních okruhů, podobné známosti, nejméně v západní civilizaci, se těší Panna Maria. Identifikace mnoha ostatních svatých se však stává často již problematickou nejen pro nevěřící. Nicméně naši hlavní patroni jsou natolik svázáni s českou historií a tak četně zasazeni do architektur a krajiny, že jejich rozeznání by mělo patřit k základnímu kulturnímu vzdělání.
Postava nejdůležitějšího českého zemského světce svatého Václava bude činit patrně nejmenší potíže. Je to kníže, rytíř ve zbroji, jehož jakýmsi prototypem je parléřovská socha ve svatováclavské kapli v chrámu svatého Víta na Pražském hradě. Mívá kopí s praporcem, štít s orlicí a přemyslovskou čapku.
Podobně asi málo kdo zaváhá nad světcem, jehož nejobvyklejší místo je u vody - na mostech ale také na každé vesnické návsi, na náměstích i kdekoliv jinde. Svatý Jan Nepomucký ubitý vlastní rukou krále Václava IV. v roce 1393, byl uctíván už daleko dříve než byl svatořečen papežem v roce 1729. Postava mlčícího kanovníka - s prstem před ústy, s krucifixem a pěti hvězdami kolem hlavy - na znamení pěti ran Kristových nebo pěti písmen latinského slova tacui - mlčel jsem - se proslavila díky křesťanským misiím po celém světě. Důvěrný pocit setkání s někým známým tak lze zažít v Rakousku, Německu, Švýcarsku, Itálii, Chorvatsku ale i třeba v Jižní Americe.
Také svatou Ludmilu, babičku svatého Václava a první českou mučednici- podle legendy ji nechala Václavova matka Drahomíra uškrtit na Tetíně v roce 921- poznáme neomylně podle šály, šátku, závoje kolem krku - např. na Karlově mostě hned naproti archetypální soše sv. Jana Nepomuckého.
Třetí český mučedník, druhý pražský biskup, svatý Vojtěch bývá zobrazován se znaky svého úřadu s mitrou a berlí ale i s pádlem, kterým byl podle legendy ubit pohanskými Prusy v roce 997.
Svatý Prokop, zemřelý přirozenou smrtí v roce 1053 ve funkci opata kláštera na Sázavě, který založil, bývá někdy představován jako poustevník, někdy opat, často s ďáblem, kterého zkrotil.
Karel IV. ve své horlivosti, s níž shromažďoval ostatky svatých, dopravil do Prahy také tělo burgundského krále sv. Zikmunda a k části paže sv. Víta, chované ve svatovítském chrámu již od 10. století, dodal jeho další relikvie. Od té doby se sv. Zikmund řadí k českým patronům a objevuje se jako král s královskými insigniemi. Naproti tomu sv. Vít bývá představován jako mladík- byl umučen za Diokleciána ve věku 12 let- s mučednickou palmou, často s kohoutem, lvem nebo kotlem s vařícím olejem, do něhož byl posazen. Příkladné znázornění všech těchto svatých - až na sv. Jana Nepomuckého ovšem, lze najít na mozaice z doby Karlovy na Zlaté bráně nad jižním vstupem do katedrály sv Víta.
Zdá se jako i v nebi nebyli zcela politicky korektní a dávali přednost mužům. Přes dílo, které ženy vykonaly, stojí poněkud stranou a jejich zobrazování není tak obvyklé. Svatá Anežka, od jejíhož svatořečení uplyne letos 25 let, vystupuje jako řeholnice, někdy s odloženou korunou, s modelem kláštera klarisek, který v Praze založila - tak jako to ukazuje např. novodobá plastika od Karla Stádníka v kapli Bartoňů z Dobenína v pražské katedrále - a s nejnovější světicí svatou Zdislavou, svatořečenou v roce 1995 se mimo kraj, kde působila, prakticky nesetkáváme.
Ti všichni, o nichž jsme se zmínili a nekonečná řada dalších, v současnosti pro mnohé jen bezejmenné figury, byli v minulosti jako posvěcení vzýváni při nejrůznějších příležitostech. Odmyslíme-li si svou racionální namyšlenost, obrátíme-li na ně svou pozornost a věnujeme-li jim patřičnou úctu, jsou nám k dispozici i dnes.