Scéna.cz 

Postiženi normalitou

Největší výstava letošního léta v Centru současného umění DOX se snaží rozkrývat a problematizovat pojmy normality a postižení tak, jak představy o nich ovlivňují život každého z nás - limitují nás nebo naopak zvýhodňují. Multimediální výstava představí více než třicet domácích a zahraničních umělců, kteří prostřednictvím svých děl narušují rozšířené představy o normalitě a postižení.

Co je „postižení“? A co je „normální“? Výstava, která vznikla ve spolupráci s Jedličkovým ústavem a školami u příležitosti 100. výročí jejich založení, se zamýšlí nad těmito pojmy a ukazuje, jak normalita a příkaz „být normální” limitují či naopak usnadňují náš vlastní život a jak dopadají na životy lidí kolem nás. Odkrývá tím, nakolik jsou spolu představy normality a postižení vzájemně svázány. Přesvědčení o tom, co je „normální“, nás vede k určování jinakosti, jehož výsledkem je vytváření menšin a jejich případná diskriminace či společenské vyloučení. Představy postižení a normality tak ovlivňují fungování moderní demokratické společnosti.
Tyto představy přitom neexistují mimo dějiny, a proto výstava také demonstruje historickou dimenzi pojmů postižení a normality a jejich proměňující se institucionální podoby. Stoletá existence Jedličkova ústavu a škol a spolupráce s nimi umožnila ve výstavě předvést spojení historických podob obou klíčových pojmů se současnou institucionální praxí. Hlavní součástí expozice jsou práce současných umělců, kteří svou tvorbou problematizují pohled na „normální“, „funkční“ tělo.
Výstava je členěna do sedmi tematických oddílů. Úvodní oddíl Stereotypizace postižení představuje práce umělců, kteří se zabývají kulturní imaginací z hlediska stereotypů postižení (Ju Gosling, Bethany Stevens, Jana Sterbak, The WPA Collective, Pauline Boudry & Renate Lorenz). Nejčastějšími stereotypizacemi je zobrazování „postižení“ jako zrůdnosti, neúplnosti, tragičnosti a komiky, předmětu soucitu, ale také zdroje inspirace.
Následující tři části výstavy se věnují historickému a institucionálnímu založení pojmu „postižení“. Oddíl Medikalizace jinakosti se zabývá tím, jak se na vytvoření představ o postižení podílel rozvoj vědy, zejména antropologie, medicíny a pedagogiky. Důsledkem moderních věd o člověku, které slibovaly lepší poznání člověka, byla také propagace představ o normálnosti a následné zavádění norem. Tématem medikalizace jinakosti jako „postižení“ se zabývají práce umělců Ju Gosling, Roberta Kuśmirowského a Boba Flanagana.
Nejobsáhlejší ikonografickou sbírku čítající vedle obrazů a drobných sošek i několik tisíc reprodukcí vyobrazení jinakosti představí oddíl Historizace postižení: Würtzova sbírka. Hans Würtz byl jednou ze zakladatelských osobností péče o lidi s postižením v Německu. V důsledku nástupu Hitlera k moci a shodou nejrůznějších náhod skončila největší část sbírky v Jedličkově ústavu. Prezentace sbírky na výstavě je jejím prvním obsáhlým představením na veřejnosti od původního vystavení v Berlíně v roce 1932.
Část věnovaná Jedličkovu ústavu (Proměny instituce: Jedličkův ústav) ukazuje na jednom specifickém příkladu vývoj různých podob institucionalizace „postižení“. V ústavní praxi se uplatňovaly nejrůznější hnutí a principy, které vtiskly jednotlivým periodám specifickou podobu: reformní pedagogika, individualizace, ko-edukace, samospráva, projektová výuka, segregace, integrace ad. Speciální kapitolku představuje soubor obrazů a kreseb Kamila Lhotáka. Lhoták sám prodělal dětskou obrnu a k Jedličkovu ústavu ho poutala osobní přátelství s ředitelem Františkem Spáčilem a zejména se studentkou ústavu Mankou Haštabovou, která se stala jeho celoživotní múzou.
Téma institucionalizace a její problematickou povahu dokumentují díla několika autorů v části Případy institucionalizace. Jon Crispin prezentuje fotografickou dokumentaci zavazadel nalezených na půdě Willard State Hospital ve státě New York. Obsah zavazadel vypráví osobní příběhy pacientů a pacientek po přijetí do ústavu v první polovině 20. století a ukazuje, jak svévolná byla kritéria institucionalizace. Javier Téllez a Danica Dakić pak ve svých pracích poukazují na ztrátu autonomie lidí „svěřených“ péči ústavu a problematizují samotná měřítka způsobilosti.
Srovnání děl Joanny Pawlik, Artura Żmijewského, Douglase Gordona a Helen Dowling v oddílu Morální riziko klade otázky po etickém rozměru reprezentací jinakosti, morálním riziku a explo¬ataci postižení.
Téma těla a tělesnosti představuje poslední část Tělo jako hranice: móda, design, protetika a kyborg. Bart Hess a Jennifer Crupi zkoumají nejrůznější normy, konvence a hranice těla v módě a designu. Jiní autoři si sami staví pro výkon své činnosti různá omezení a vytvářejí neobvyklé situace nebo dokonce nové anatomické podoby (Stelarc). Díla těchto umělců demonstrují, že nové technologie mohou zavedené představy o normalitě těla nejen potvrzovat, ale také narušovat.