zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Noc kostelů 2013: Ono je to opravdu asi baví

Kostel sv. Prokopa na historické fotografii

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Zima jako v kostele – rčení, které si pověděl v životě každý člověk, jste mohli tento pátek pocítit na vlastní kůži. Přestože k nám letos přišlo velmi chladné počasí, nezabránilo organizátorům pátého ročníku Noci kostelů, aby lidem namixovali zajímavý program. Akce, při níž různé církve otevírají své modlitebny veřejnosti, se dostává návštěvníkům do povědomí stejně dobře jako například Muzejní noc. Navzdory drobnému dešti a větru jsem se rozhodl přece jen některé kostely obejít a zjistit, jak Noc kostelů vypadá v Praze.

Kostely mě vždy lákaly. Připadaly mi tiché, krásně zdobené a mohl jsem se zahloubat, přednést své modlitby Bohu a být chvíli v klidu. Nikdy jsem netušil, že se za pár let nechám pokřtít, biřmovat a stanu se kostelníkem. Tento rok jsme s mojí přítelkyní slíbili pomoc kamarádce, která měla na starosti program pro děti v kostele sv. Prokopa. Klasicky jsme dorazili o něco později, naštvaní sami na sebe, že nám dochvilnost nevyšla. Při vstupu do sakrálních prostor nás překvapil početný zástup lidí. Přišli si sem poslechnout výklad o kostele a krom jiného se také zapojit do aktivit a kvízů, jež si na ně organizátoři přichystali. Odebrali jsme se ke stanovišti, kde už děti vytvářely všemožné růžence z korálků, nebo barvami na sklo malovaly obrázky na fólie dle připravených vzorů. Pozdní příchod ani tolik nevadil, protože nás rovnou zapojili do práce. Dvě holčičky ve věku sedm let si přišly pro dětskou křížovku, která pro děti nebyla nikterak těžká, ale minimálně mně určité problémy dělala. Můj odhad na věk se projevil jako chabý, když jsem se jedné holčičky zeptal, jestli vůbec umí číst a psát. „Umím,“ řekla, „chodím už do druhé třídy.“ Skrze rty se mi protlačilo zakletí. „Promiň,“ zněla reakce, „mně to občas nejde.“ Zrudlý studem jsem poodešel dál. Důležitý poznatek večera – neptat se dětí, jestli umí číst a psát. Raději jsem to zkusil u jiné disciplíny, kde to šlo o poznání lépe. Navlékání korálků nebo vystříhávání fólií mi připadalo daleko snadnější než radit s kvízy. Do našich uměleckých aktivit zazněl zpěv sboru Canti di Praga. Nepovažuji se sice za odborníka v hudební branži, ale jakožto laik hodnotím kladně profesionalitu, s níž se třičtvrtěhodinového vystoupení sbor ujal.
S přibývajícím časem malí návštěvníci kostel opustili. Padla na mě únava z prožitého dne, proto jsem si nechal zážitky z jiných chrámů odvyprávět od kamarádky Moniky, která přišla také vypomáhat. „Zajímavé to bylo v katedrále sv. Klimenta v Klementinu. Působí tam řeckokatolická církev. Procházíš tam skrze sakristii do Nejsvětějšího Salvatora,“ pověděla mi stručně a dodala: „Víš, když mé nevěřící kamarádky na vystoupení Scholy Rytmig v kostele sv. Ignáce prohlásily: ‚Ono je to opravdu asi baví,‘ uvědomila jsem si, že to je asi to hlavní, co by z nás, křesťanů, mělo, nejen při těchto akcích, vyzařovat – že nás víra opravdu baví a něco na ní bude.“ Monika vystihla velký smysl této noci.

Navzdory tomu, že jsem neprošel jiné chrámy a neviděl pořádně žádný program, zůstal ve mně pocit naplnění. Víra mně opravdu baví, protože na ní něco je.

28.5.2013 01:05:58 Ladislav Klíma | rubrika - Zprávy