Scéna.cz 

Zdeněk Manina: Pamětní desky, jsou součástí lidské paměti…

Zdeňku Maninovi zazvonil 1. července telefon. Chvíli poslouchal hlas na druhém konci bezdrátového spojení a po krátké chvíli řekl: „Ano.“ V ateliéru akademického sochaře se začalo rodit nové dílo – pamětní deska před rokem zesnulému pražskému herci Divadla pod Palmovkou, českému dabérovi a olomouckému rodákovi Rostislavu Čtvrtlíkovi.

Můžete přiblížit, co stálo za Vaším poměrně rychlým rozhodnutím. Byl jste po prvních minutách rozhovoru přesvědčen, že to dobře dopadne? Vybíráte si práci a umíte říci ne?
Před půl rokem jsem měl realizovat sochu do bronzu v okolí Olomouce, pak z práce sešlo a nabídka na pamětní desku Rostislava Čtvrtlíka jsem dostal pár týdnů po zamítnutí. Navíc jsem se z telefonního rozhovoru dozvěděl, že Rostislav daboval Chandlera v seriálu Přátelé, což byl pořad, který jsem vášnivě sledoval, takže jsem byl s Rostislavem Čtvrtlíkem v každodenním kontaktu po několik let. Taková nabídka se neodmítá. Pokaždé, když přijímám zakázku, jsem přesvědčen, že to dopadne dobře. A pak je to boj, snažím se doplavat.

Soustřeďujete se ve svých dílech na anonymní mužskou figuru. Kdyby pamětní deska byla pro ženu, nepřijal byste tuto zakázku? A není práce na pamětní desce směr poněkud odlišný od toho, kterým se nyní Vaše dílo ubírá?
Kdyby pamětní deska byla věnována ženě, zakázku bych přijal, stejně jako v tomto případě. Pamětní deska pro Rostislava Čtvrtlíka pro mě byla výzva. Samozřejmě, že moje volná tvorba je odlišná od typu oficiální plastiky. Tento druh práce je závislý na poptávce, není možné dělat pomníky nebo pamětní desky na sklad nebo je zaměňovat s volnou tvorbou. Můžu při práci využít zkušeností a estetických principů získaných při práci na volné tvorbě.

Použiji slova z rozhovoru s Vámi: kód přítomnosti, zranitelnost lidské existence, práh mezi životem a smrtí. Dostaneme tohle všechno do pamětní desky?
Snad. Udělám pro to všechno.

Vzešla z Vašeho ateliéru již pamětní deska, a kde bychom ji mohli vidět. A ještě více, kde jsou Vaše díla jako krajinotvorný prvek či součást nějakého interiéru?
Udělal jsem tři pamětní plakety pro Český numismatický svaz. Na pěší zóně v Kladně jsem řešil prostranství s kašnou se symbolikou Jana Nepomuckého s pítkem, s květinovým ostrovem a lavičkami. Všechny komponenty byly vyrobeny jako originály podle mých návrhů. V obci Braškov jsem vytvořil památník padlým v první a druhé světové válce se symbolikou kříže. Ve městě Vitry Sur Sein v předměstí Paříže jsem realizoval sochu Řetěz, která se skládá ze tří vertikálně propojených figur. Na Kladně, na Točné a v Bezděkově v soukromých vilách jsem realizoval bronzové plastiky.

Uvedl jste, že se soustřeďujete na velkou formu a neulpíváte na detailech. Jak je tomu u portrétu člověka, který by si měl být podobný. Nejde tady především o detail?
Velká forma není odvislá od velikosti prostoru, v kterém je. Když říkám, že se soustřeďuji na velkou formu, tak to znamená, že se neutápím v detailech. Detaily by měly vznikat na styku velkých forem a být velkým formám podřízeny.

Po sochaři se vlastně chce, aby vytvořil přesnou kopii toho, kdo už není. Socha může mít zesnulého oči, líce, výraz, ale ten skutečný Rostislav Čtvrtlík to již nikdy nebude. Ten zůstává jen ve vzpomínkách těch, kteří ho znali. Přesto. Chceme, aby mu byl co nejvíce podobný...
Základní biometrická data se dají změřit z dochovaných fotografií, takže bude mít oči správně od sebe, bradu stejně velikou a všechny poměry velikostí budou zachovány. Ale stejně v rámci těchto daných rozměrů je ještě hodně manévrovacího prostoru, který se dá správně řešit jen při studiu skutečného modelu a když ho nemáte, musíte se spolehnout na intuici a zkušenost. Musíte správně číst z fotografií. Například, jak se chová daný tvar, když je nasvícený pod určitým úhlem.

Při zadání jste dostal dochované fotografie a viděl jste pana Čvrtlíka ve filmu Ondřeje Kepky. Nevěřila jsem, co jste pouze z těchto materiálů schopen o člověku diagnostikovat. Co jste vyčetl z fotografií o muži, kterého jste nikdy neviděl.
Nejprve jsem musel Rostislava nastudovat po tvarové stránce. Oči někdy lžou. Musel jsem se spolehnout na logiku a znalost anatomie. Pak jsem si z rozhovorů a fotek formoval obraz jeho psychiky, ten se během práce několikrát měnil a to v souvislosti s upřesněním fyzické podoby. Rostislav patřil do mé generace. Já studoval VŠUP a on DAMU, to jsou umělecké školy, které mívaly společné aktivity. Je dost možné, že jsme se za studií někde potkali.

Myslím si, že jste se potkali v prostorách Divadla Pod Palmovkou, kde byl pan Čtvrtlík roku 1992 členem soboru. Jaký je Váš vztah k tomuto divadlu?
Ano, tam jsme se viděli. Upozornila mne na to moje žena Jana. Znám se s ředitelem Petrem Kracikem. Byli jsme spolu na vojně u stavebního a železničního vojska. Budovali jsme Temelín. Byl to inspirativní roční pobyt. S Petrem jsme se stýkali i po vojně a v Divadle pod Palmovkou jsem měl v roce 1993 výstavu kreseb a maleb, kterou Petr zahajoval. Pak jsme se 15 let neviděli. Až letos, 30. srpna jste Petra Kracika přivezla do Kladna.

V rámci vzpomínání na Rostislava Čtvrtlíka bude také sloužena mše otcem Romualdam Štěpánem Robem v kostele Neposkvněného početí panny Marie u kláštera Dominikánů. Jste věřící? Věříte, že život pokračuje po smrti dál jen v jiné formě? Co si myslíte o náhodách. Objevila jsem Vás nikoli přes Palmovku, jak by se nabízelo, ale přes Děčín, přes sochaře Pavla Holečka. Náhoda?
Nic není náhoda. Možná. Nemám tak jednoznačný názor, ale když se zamyslíme nad pojmy štěstí, neštěstí, náhoda, vybavíme si příklady a správně určíme následnost a skryté vazby, pak k jisté formě předurčenosti dojdeme. Nyní se snažím číst signály, které předcházejí. Zpětně mi to jde.

Žijete a pracujete na Kladně. Co Vy a Olomouc?
Olomouc je krásné město. Před lety jsem pracoval na restaurování Chrámu Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku. Restaurovali jsme v kopuli nad hlavním oltářem. Na Hané nedaleko Olomouce žije část rodiny mé ženy.

Jedna Vaše socha se jmenuje „Nesmějí doufat ani v smrt.“ Jsou chvíle v životě, kdy smrt je to jediné východisko. Nemoci doufat v smrt mi přijde hodně zoufalá a bezvýchodná situace.
Ano, je to citát z Bible z Apokalypsy. Je to bezvýchodná situace. Socha vychází z pocitu, který vyvolává tehdejší a vlastně i současná situace. Byla vytvořena v roce 1996. Na gotických chrámových freskách často vedle ztvárnění ráje je i zpodobnění předpeklí a pekla. Je to součást jedné mince.

V tomto rozhovoru jste uvedl „práce s lidskou postavou jako nositelem významu, poselství a naučení…“ To zní velice vznešeně. Myslíte si, že pro města má význam odhalovat pamětní desky? Jaké poselství nám nesou?
Myslím, že to smysl má. Pamětní desky, jak název napovídá, jsou součástí lidské paměti a náleží do veřejného kulturního prostoru. My vytváříme prvek, který tady zůstane. O prázdninách jsem byl v Holandsku, navštívil jsem několik měst a tam na každé větší ulici stála bronzová socha. Okolí sochy vytvářelo přirozenou klidovou zónu. Pokud je socha poctivě udělána, má v sobě energii, kterou neustále vyzařuje.

Říkáte, že nedílnou součástí Vašeho díla je nalezení tak silného tématu, aby udrželo Vaši pozornost během celého procesu. Téma, pro které se rozhodnete, vás musí osobně zaujmout. Jsme téměř u konce Vaší práce. Snad se mohu zeptat: „Jak tomu bylo s Rosťou Čtvrtlíkem?“ Zaujal Vás, čím? Udržel Vaši pozornost?
Rostislav mne zaujal svým osudem a nespornou hereckou kvalitou. Jeho osud jsem podvědomě vztahoval na sebe a na naši generaci. Snažil jsem se odpovědět na otázku, co cítí a jak se chová člověk, který jde neodvratně ke smrti.

Umíte vysochat člověka. Krásná práce. Kloním se před Vaším uměním. Umíte soše „vdechnout život“?
Vdechnout život neumím. Měl jsem sen, kde se mi zdálo, že obživla socha, honila mne a chtěla mě uškrtit, ale protože měla špatně vymodelované prsty, tak jí to nešlo. Je to zábavná představa, kolik pochroumaných oživlých soch by chodilo po světě, kdyby šlo vdechnout jim život. Jsem přesvědčen, že když je socha udělána s přesahem, tak vyzařuje něco, jako je životní síla.

Co čeká sochu nyní, když řekneme ano, zde, v ateliéru Zdeňka Maniny práce končí.
Sádrový model pamětní desky s bustou se převeze do slévačské dílny, kde slévač vyrobí formy a do ní odlije bronz. Finální výrobek se cizeluje a chemicky patinuje na dohodnutý barevný odstín. Patina je uměle navozená oxidace a tím socha barevně kontrolovaně zestárne. Nakonec se deska osadí na místo.

Zdeněk Manina
Narozen roku 1961 v Kladně. Studium na VŠUP Praha, atelier keramiky a porcelánu. V letech 1987 - 94 výtvarníkem DUV Keramo Praha. 1994 - 97 odborný asistent atelieru keramiky a porcelánu IVK UJEP Ústí nad Labem. Od roku 2003 odborný asistent ateliéru Keramika a porcelán VŠUP Praha.
SYMPOSIA: 1990 Mezinárodní keramické sympozium, Bechyně; 1991 Mezinárodní výtvarné setkání “Léto 91”, Kladno; 1992 Porcelánová konvice, Slavkov; Mezinárodní keramické sympozium, Bechyně; 1996 Mezinárodní keramické sympozium, Louny; 1997 Mezinárodní keramické sympozium, Lučenec; 1998 Malířské sympozium, Moravany nad Váhom; 2001 Mezinárodní sochařské sympozium Džbán, Hředle.
VÝBĚR Z REALIZACÍ: 1996 fontána, třída T.G.M., Kladno; 1999 velkoplošné vitráže, bronzová plastika, Točná; 2000 nástropní malby, zámek Dětenice; 2001 rekonstrukce malby na plech - Ukřižování, Kladno; 2002 fontána, třída T.G.M. Kladno, společně s Ing.arch. P. Šulcem.