Scéna.cz 

Výtvarné tipy na 43. týden

Deset století architektury Chrám sv. Barbory v Kutné Hoře
Chrám sv. Barbory, patronky havířů, vděčí za své založení prestižním touhám kutnohorských důlních podnikatelů, touha vyrovnat se Praze je zdrojem jeho velkolepé koncepce. Spjatost chrámu s kutnohorskými patriciji a prosperitou jejich dolů je důvodem, proč stavba trvala více jak pět set let, až do roku 1905. Zakladatelský projekt pochází z huti Petra Parléře, která stavbu prováděla až do husitských válek, nejprve jako trojlodní, později pětilodní stavbu katedrálního typu s protáhlým chórem, lemovaným ochozem s věncem kaplí a příčnou lodí. V letech 1481–89 řídil stavbu mistr Hanuš, zaklenul ochoz a vnitřní boční lodi žebrovými hvězdicemi. Mezi léty 1489–1506 byl k řízení povolán Matyáš Rejsek, pod jeho vedením bylo dokončeno triforium, vybudována okenní stěna fóru a zaklenuta složitá, pro Rejska charakteristická síťová klenba nad kněžištěm. Ve čtvrté stavební etapě (1512–1532) bylo zbudováno síňové trojlodí a chrám dostal svoji charakteristickou trojitou stanovou střechu. V době pobělohorské, za působení jezuitů, byly střechy nahrazeny střechou valbovou a interiér dostal nový mobiliář i nástěnné malby. Do podoby současné byl chrám dostavěn díky úsilí archeologického a vlasteneckého spolku Vocel v druhé polovině 19. století. Chrámu byly navráceny jeho typické stanové střechy, byl o jedno pole prodloužen, dostal novou, pseudogotickou čelní stěnu. Obnoveny a doplněny byly nástěnné malby a vitráže. Úpravy byly dokončeny v roce 1905. Vysílání: 26.10., 13.40 hod., ČT2.

Design pro život (6/6)
Po dobu osmi týdnů pátral světoznámý designér Filip Starck po svém novém britském chráněnci. V Anglii je několik dobrých designérů, ale nikdo neprorazil na světový trh. Ze stovek přihlášek obsahujících výhradně výkresy vybral Starck dvanáct talentů, aby nastoupili do jeho pařížské Školy designu. Starck: "Doufám, že tihle lidi uspějí, protože jim to změní život." Vysílání: 26.10., 15.55 hod., ČT2; Opakování: 30.10., ČT2., 02.11., ČT2.

To, co zůstává
Adriena Šimotová (1926) je uměleckou individualitou, která se výrazně podílela na obohacení obrazu české výtvarné scény 2. poloviny 20. století.
Adriena Šimotová absolvovala studia na grafických školách (1941–1945) a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1945–1950). V průběhu studií se spřátelila s umělci podobného smýšlení, kteří spolu s ní vytvořili jádro budoucí skupiny UB 12 - české varianty euroamerického hnutí Nové figurace. Od 2. poloviny 60. let 20. století zobrazovala lidskou figuru. Na obrazové ploše vyprávěla minipříběhy lidského světa. Účastnila se skupinových výstav a pořádala první samostatné výstavy. Toto poměrně krátké vyrovnané a klidné období bylo přerušeno na konci 60. a počátku 70. let vnějšími událostmi. Zákaz uměleckých skupin, počátek normalizace a ztráta nejbližšího člověka hluboce zasáhly do jejího života. Osobní prožitky přenášela do umění, které nabývalo na existenciální intenzitě. Malbu na sololitu a po ní následující textilní koláž nahradila papírem, který protrhávala a napadala ostrými předměty, a který se jí stal prostředkem, jímž začala zasahovat do prostoru. Od existenciálních radikálních projevů docházela k intenzivnějšímu hlubšímu zkoumání vlastního nitra. Přes niternost dospívala k poznávání vnějšího, obecného. Protože tato niternost vyžaduje jiný druh vizuality, snažila se i ona ve své tvorbě dostat za oblast zraku. Objevila hmat jako nejzákladnější lidský smysl, který nás spojuje s realitou. Od poloviny 80. let zkoumala taktilní kvality světa i možnosti komunikace na této základní úrovni. Na lidské tělo a předměty jím dotýkané přikládala vrstvy papíru, tvarovala dlaněmi a prsty mnohovrstevnou realitu. Hmatem se pokoušela zachytit a poznat nejen materiální, ale stále více i nemateriální složky dotýkaných osob a objektů. V průběhu 90. let zachycovala pomíjivost skutečnosti prosypáváním a roztíráním jemných barevných pigmentů, které vytvářejí subtilní rozostřené podoby a tvary. Vysílání: 30.10., 08.00 hod., ČT2.

Toulky za uměním Po českých a moravských galeriích s Eliškou Fučíkovou (8/8)
Oblastní galerie Liberec byla založena v roce 1953, ale kořeny má ještě daleko starší. Je pokračovatelkou Severočeského muzea, založeného v roce 1873, které bylo nejstarším uměleckohistorickým muzeem v českých zemích. Počátek jeho bohatých sbírek byl dán libereckým mecenášem, textilním průmyslníkem Heinrichem Liebigem. Dnes zde mimo jiné najdeme nejen rozsáhlou sbírku francouzského umění přelomu 19. a 20. století, ale také holandského malířství 17. století nebo mimořádnou kolekci českého moderního a současného umění. Vysílání: 30.10., 09.15 hod., ČT2; Opakování: 02.11., ČT2., 04.11., ČT2.

Tři domovy
Tomáš Jungvirt je osobnost takřka renesančního formátu. Jeho výtvarný rejstřík je obdivuhodně široký: malíř, sochař, restaurátor, řezbář, štukatér. Ve všech svých aktivitách je schopen tvořit různými technikami v nejrůznějších žánrech. V roce 1980 emigroval do Německa, kde se díky svému mnohostrannému talentu brzy prosadil. Kromě tvorby vlastních děl se věnuje také restaurátorství celých objektů (zámky, kostely), navrhuje rovněž vnější podobu městských staveb i celých čtvrtí. Žije střídavě v jižní Francii (Provence), v Německu (Karlsruhe) a v Praze. Jeho práce zaznamenává v Německu i ve Francii nepřehlédnutelný příznivý ohlas. Vysílání: 30.10., 04.40 hod., ČT2.