Scéna.cz 

Havlovo Odcházení v síti času

Havlovo ODCHÁZENÍ (HAVEL´S LEAVING), jak zní celý titul filmu, mohl být malým artovým filmem, ve kterém si dramatik splnil svůj životní sen, tj. vyzkoušet si možnosti filmového média. Díky svému společenskému postavení měl Václav Havel unikátní možnost zvolit si ideální obsazení, po libosti si s tématem pohrát a potěšit se z něj, vyzkoušet si propojení divadelní a filmové poetiky. Vzhledem k politickým souvislostem ovšem došlo k jevu sice očekávanému, ale přesto překvapivému svou intenzitou a téměř brutalitou kritiky. Havlovo Odcházení se ocitlo doslova v křížové palbě. Ukázalo se totiž, že Havlovi rozumí každý, a že ventilovat své pocity v souvislosti s jeho filmem se stalo až jakémsi módním fenoménem. Paradoxně tak recenze nevypovídají o filmu téměř nic, o svých autorech naopak mnohé. Myslím, že Václav Havel je natolik nad věcí, a natolik divadelník, že pro něj snůška recenzí musí být skvělým inspiračním materiálem pro eventuelní další hru.

Pomineme-li různé, v tomto případě podružné politické a společenské konotace, hlavním důvodem, proč se film tzv. nelíbí, je naprosté nepochopení Havlova způsobu myšlení, humoru, nadsázky, základního principu poetiky jeho her a nedostatku vzdělanosti valné většiny recenzentů, pokud se týká odkazů k jednotlivým hrám (ať již jde o Višňový sad, Krále Leara, Čekání na Godota a mnoho dalších). Navíc vidím problém i v tom, že je film srovnáván s běžnou filmovou produkcí. Havel byl vždycky solitér, a tak není divu, že ani jeho film nelze takto mechanicky srovnávat. Je ojedinělý v tom, že se nepokouší převádět divadelní obrazy do reálu, ponechává si své „divadelní vidění světa,“ jehož prismatem vidí postavy jako kombinaci zobecňujících modelů lidského chování a odkazů ke konkrétním živým lidem, které během života potkal. Právě v tom je „jádro pudla“ – recenzenti se nesnaží číst, co a jak chce Havel zprostředkovat, ale vyčítají, že nevidí věci tak, jak by se jim to líbilo. Je snadné hledat paralely postav se skutečnými lidmi, Havel z nich (ostatně jako každý dramatik) vychází, a začleňuje ony konkrétní lidi do svého umělého světa – to je nejlépe viditelné v závěrečném odjezdu dostavníkem, kde v davu doprovázejících zahlédneme nejednu známou tvář.

Nejdůležitější jsou ovšem ve filmu právě ony paralely s postavami děl konkrétních dramatiků, stejně jako artefakty či modelové situace, které doprovázejí každého z nás na cestě životem stále dokola (výborně je to ukázáno např. na louži pod okapem, přes kterou kdokoli přicházející či odcházející musí nevyhnutelně přejít a ukazuje tak mimochodem, v jakém je rozpoložení, či jaký má přistup k životu; podobnou „životní překážkou“ je bludný kámen, o který všichni zakopávají).

Už od první scény, kdy Rieger (Josef Abrhám) kráčí zahradou doprovázen suitou žen, které jej opečovávají – dlouholetá přítelkyně Irena (Dagmar Havlová), její asistentka Monika (Eva Holubová) a matka (Vlasta Chramostová) – se ocitáme ve světě čechovovského Višňového sadu. Tedy v uzavřené, starosvětské komunitě, kde panují dlouho a pečlivě dodržovaná pravidla. Vše má svůj ustálený řád, který se blíží až historizující mu záznamu uzavřených usedlostí, do jejichž nitra se sice sem tam podaří někomu proniknout, nicméně zdejší rituály pro neznalé zůstávají neproniknutelným tajemstvím. Umělý svět plný vzpomínek, do kterého proniká povrchní, dravá realita (mj. ztvárněná opakovanými příchody novinářů, kteří musí pokaždé se značnými problémy překonat nepříjemně přerostlé pole pšenice). Součástí tohoto systému jsou i zdánlivě malé figurky – dokonalý sluha Osvald (Stanislav Zindulka), který už s předstihem ví, jaká budou přání nejen jeho pánů, ale i hostí. Zahradník (Miroslav Krobot), který slouží po vzoru královských šašků jako zprostředkovatel názorů „veřejného mínění“. Dvě podoby tajemníků, které se vyskytují v poblíž jakéhokoli politika, ztvárňují úlisný a pragmatický Viktor (Oldřich Kaiser) a pečlivý byrokrat Hanuš (Jiří Lábus) – za zmínku stojí např. účesy obou zmíněných, u Viktora zarazí u pečlivého klasického sestřihu dlouhý pramen vlasů, který poukazuje na jeho marnivost, u Hanuše je to lehce hurvínkovský zakroucenec vlasů na temeni). Vlastík Klein (Jaroslav Dušek), politik nové doby a Riegrův protivník, poukazuje jak svým účesem, tak pestře nevkusným oblečením na to, jak moc je Klein vzdálen zdejší sofistikované, estétské společnosti starých časů – je pravým Lopachinem z Višňového sadu, který v sobě má na jedné straně závist a nenávist, na druhé straně touhu vyrovnat se svému dávnému sokovi. Zajímavou podvojnost v sobě nesou Riegrovy dcery (jsou zároveň Varjou a Aňou z Višňového sadu, ale i Learovými dcerami Goneril a Kordélií) – pragmatická studená Vlasta (Tatiana Vilhelmová) vláčící za sebou svého mlčenlivého, rozměklého manžela Albína (Jan Budař) a introvertní Zuzanka (Ivana Uhlířová), která si uprostřed Riegrova sídla vytvořila vlastní svět, v němž vládnou veškeré symboly dnešní počítačové generace (stále přítomný notebook, mobil, MP3), ale to neznamená, že by nevnímala dění kolem sebe – je první, kdo Riegrovi nabídne pomoc v nesnázi. Vědkyně Bea (Barbora Seidlová) s nevyslovitelným příjmením, která se vetře do přízně Riegera a na konci se bez mrknutí oka se stejným grifem vnutí Kleinovi, je tak trochu rozmarným snem stárnoucích mužů. Přichází v rozevláté bílé říze po vodě mezi lekníny (hudební motiv z Rusalky jen dokresluje její pohádkový charakter, v duchu dnešní doby neoddělitelně spojený s erotickými atributy).

S velkou pečlivostí jsou ovšem vybrány i postavy, které mají ve filmu jen štěk (a někdy ani to ne) – tj. beckettovští či snad jarryovští tajní, kteří přijdou Riegera zatknout – arogantní strážník s podivným humorem (Jiří Bartoška) či generál Spáčil (Marian Labuda), nadutý napoleonek doprovázený dvěma „gorilami.“ Karikaturu bulvárního novináře (pozor nikoli každého novináře!) ztvárňuje Jiří Macháček, oběť svého řemesla, postupem času stále více potlučený a ofačovaný a v podstatě bezmocně koktající z papírku otázky, které jej nezajímají a vlastně na ně ani nechce znát odpověď.

Ženy kolem Riegera – to je kapitola sama o sobě. Dlouholetá přítelkyně Irena (Dagmar Havlová), je kombinací skutečně milující, přehnaně pečující spasitelky a ženy, která si stále musí potvrzovat svou důležitost. Její přítelkyně a zároveň služebná Monika (Eva Holubová) má v sobě záhadnost guvernantky Charlotty (pečlivě plní jakékoli přání své velitelky, ale myslí si své a dovede se o sebe postarat). Riegrova matka (Vlasta Chramostová) je kombinací noblesy starých časů, starostlivosti, nadřazenosti a hrdosti na svého syna, ale i lehké senility. Právě ona je nejpřesnějším symbolem nostalgie odcházení starého světa.

V Havlově filmu, stejně jako v původní hře není nic náhodného – vše má svůj přesný řád, gagy jsou dokonale vypracovány a domyšleny (např. hláška Jepichodov zlomil tágo, kterou už v scénické verzi považovali divadelníci za jeden z nejlepších fórů, je zde ještě dotažena prohlášením, že právě tento neschopný účetní se stal novým majitelem významné společnosti).

Havlův nadhled, a vlastně klíč k celému vnímání příběhu je ukázán v závěru filmu, kdy se sám autor vynoří z vody, aby svou zprofanovanou hláškou, že Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí (v celé její sentimentalitě, ale i opravdovosti) a v následném westernovém odjezdu Riegra v kšiltovce s blikajícím srdíčkem. Svět podle Havla – to je jedno velké divadlo, ve kterém při pozorném sledování zahlédneme nadčasovost témat a stále se opakující chyby jednotlivců, ale zároveň i kýčovitý sentiment a vaudevillovou zábavnost života, v němž každý vědomě či nevědomě stále drží svou image. Jestliže by film Odcházení i vše, co ho v médiích doprovází, měl být epilogem Havlovy tvorby, autor si nemohl přát nic lepšího. Je naprosto logickým završením nejen jeho uměleckého, ale i občanského života – ukázkou absurdity světa ve všech podobách.