Scéna.cz 

Dalibor C. Vačkář, 100 let

Autorský dvojdisk, představující výběr z celoživotní tvorby Dalibora C. Vačkáře, je prvním CD titulem vůbec, který přináší hudbu tohoto významného českého skladatele 20. století. Stalo-li se tak až v roce 2006, u příležitosti 100. výročí jeho narození, můžeme zpytovat své svědomí. Říká se o nás, že jsme národem výročí; snad už to není tak zlé jako za komunistické éry, kdy se takříkajíc žilo od výročí k výročí, od jednoho února k druhému. Ale jestliže musí nejprve uplynout sto let – a těžko si představit nicotnější formální důvod, než že se v numerickém dekadickém systému zařadí za jedničku dvě nuly – aby konečně došlo na publikaci tak cenné i originální hudby, pak to nepochybně o něčem v české hudební kultuře vypovídá. S významem celoživotního kompozičního Vačkářova odkazu to nemá do činění nic, spíš s těmi dvěma nulami.

Osobní vzpomínka asi do recenze nepatří, ale dnes mi to jaksi nedá. Chodíval k nám o nedělích, pan Vačkář, velký přítel mého otce. Někdy na oběd, někdy jen na kávu, nepříliš pravidelně, ale dost často na to, aby se v našem bytě udržela až do příště namodralá vůně jeho věčné dýmky. Bylo mi deset, ale ještě dnes cítím tu příjemnou vůni, spjatou se stejně příjemnou návštěvou. Kvůli hloupé desítkové soustavě jsem si mohl jeho Smoking symfonii vyslechnout až dnes, bezmála po půlstoletí. Je to symfonie z roku 1948, jejíž námětem je kouř jako artefakt lidských dějin. Ale i soukromých dějin: funkci symfonického scherza tu plní věta věnovaná modravému kouři páně Vačkářovy dýmky, a to je po čertech soukromé téma, nemýlím-li se. Je to živý snímek z Rudolfina z roku 1962 a Česká filharmonie zde hraje ve velmi dobré formě pod taktovkou Karla Ančerla – těžko si představit zasvěcenějšího interpreta. Dramaturgie disku je v podstatě dána tím, co se v rozhlasovém archivu zachovalo. Výběr je to nicméně zdařilý i reprezentativní. Snad jen možno litovat, že zde není více zastoupena Vačkářova tvorba koncertantní, kterou bych cenil nejvýše. Vačkář cítil znamenitě individualitu nástroje a dovedl napsat instrumentálně vděčně cítěnou a posluchačsky přístupnou, avšak nikoli podbízivou hudbu. Ale i Koncert pro cembalo, dechové a bicí nástroje, nazvaný „Legenda o člověku“, z roku 1965, dokumentuje Vačkářův vzácný talent a neobyčejnou výrazovou sdělnost jeho neoklasicistní hudební řeči. Písničky k šití, pocházející z roku 1954, jsou roztomilým dobovým písňovým cyklem pro ženské hlasy, komponovaným na vlastní texty. Nezapomeňme, že Vačkářův talent byl podvojného charakteru, a že ruku v ruce s hudebním nadáním kráčel i talent literární a dramatický, který se realizoval pod značkou Dalibor C. Faltis, což bylo rodné jméno jeho matky: řada básnických sbírek, čtyři dramata provedená Národním divadlem, z nichž tři přepracoval později na libreta pro opery svého přítele Rafaela Kubelíka. Ty Písničky k šití jsou však šity hodně horkou jehlou – mluvím o interpretaci Pražskými madrigalisty – a zasloužily by si moderní nahrávku. Zvláštním, poněkud nekvartetním přístupem zaujme i Koncert pro smyčcové kvarteto, citující i primitivní dětskou zaříkávačku, zatímco poslední věta vrcholí klasickou fugou.

Buďme tedy vděčni za tento pohled do tvůrčí dílny velkého českého pozapomenutého skladatele, známého dnes vlastně jen díky filmové hudbě, která čítá 36 partitur, k takovým filmům jako Divá Bára, O ševci Matoušovi, Dovolená s Andělem, Anděl na horách, Tajemství krve, Kde alibi nestačí. V paměti nejen filmových fanoušků zůstane však Dalibor C. Vačkář vryt především jako ten, kdo složil jímavě prostou písničku pro Vladimíra Ráže v Pyšné princezně, Rozvíjej se, poupátko. Je to čiré ztělesnění jeho životního motta: „Tvořit hudbu znamená tvořit krásu, vytvářet estetickou zkušenost v pravém slova smyslu. Pokud skladatel ignoruje tento příkaz, nepíše hudbu“.

RADIOSERVIS CD-0353-2-12
Dalibor C. Vačkář, 100 let
CD 1: Koncert pro smyčcové kvarteto – Sukovo kvarteto, Appelatio pro sbor a orchestr – Česká filharmonie, Zdeněk Košler, Monogramy – František Rauch (klavír), Extempore – Moravská filharmonie Olomouc, Vít Micka.
CD 2: Písničky k šití – Pražští madrigalisté, Miroslav Venhoda, Smoking symfonie č. 3 e moll – Česká filharmonie, Karel Ančerl, Modlitba za padlého vojáka – Jaroslav Tvrzský (varhany), Miroslav Kejmar (trubka), Koncert pro cembalo, dechové a bicí nástroje „Legenda o člověku“ – Symfonický orchestr Československého rozhlasu, Alois Klíma, Günther Radhuber (cembalo), Rozvíjej se, poupátko (hudba k filmu Pyšná princezna) – Pražské smyčce, Jan Hrábek, Bezinky (zpěv), Přípitek na přátelství – Traditional Jazz Studio, Pavel Smetáček.
Nahráno v Rudolfinu, Československém rozhlase, Sále Julia Fučíka v Olomouci a na jiných neznámých místech v letech 1962–1988, hudební režie nezjištěna, zvuková režie nezjištěna, vydáno 2006. Celkový čas 76:46 + 72:32, ADD

Zdroj Hudební rozhledy 03/ 2009 - Ivan Žáček