Scéna.cz 

Obnovená inscenace Verdiho opery Maškarní ples

Bavorská státní opera v Mnichově patří k nejvýznamnějším operním scénám světa. Stále se těší nebývalému zájmu nejen Mnichovanů, ale též operních fanoušků z celého světa včetně Japonska. Návštěvníky láká široký a zajímavý repertoár a zejména vysoká hudební úroveň všech představení. Proto je také většinou vyprodáno, přestože ceny vstupenek v nejvyšší cenové kategorii šplhají až ke 200 euro.

Tato sezona připravila sedm premiér. Po Čajkovského Eugenu Oněginovi, hudebně nastudovaném šéfem Bavorské státní opery Kentem Naganem, režijně připraveném polským režisérem Krzysztofem Warlikowskim (inscenace byla přijata poněkud kontroverzně) byl nastudován Verdiho po celém světě oblíbený Nabucco (dirigent Paolo Carignani, režie Yannis Kokkos). Do konce sezony repertoár nově doplní ještě Händelův Tamerlán, Henzeho Bassaridky, Busoniho Doktor Faust (v nastudování českého dirigenta Tomáše Netopila), Mozartův Idomeneo, kterým má být po rekonstrukci znovuotevřeno Cuvilliésovo divadlo, a Straussova Ariadna na Naxu. Myslím, že jen tento výčet premiér jedné sezony ukazuje, jak cílenou dramaturgii tento operní dům má. Diváci mohou v jedné sezoně shlédnout široké spektrum operního repertoáru od barokních oper po opery zcela současné (jak by tomu ostatně mělo být v každém významnějším divadle, protože opera neexistuje pouze od Mozarta po Pucciniho). Je zajímavé, že v tak velkých prostorách se dobře daří i barokní opeře. Letos se hrál Cavalli (La Calisto) a Händel (Ariodante). Je samozřejmé, že v Mnichově se uvádí Mozart (Figarova svatba, Únos ze serailu, Così fan tutte, Kouzelná flétna), Wagner (Bludný Holanďan, Tristan a Isolda, Parsifal) a Strauss (Růžový kavalír, Arabella, Elektra, Salome), nechybějí ani další německé opery (Čarostřelec, Královské děti, Perníková chaloupka). Pro v Mnichově oblíbenou Editu Gruberovou pravidelně nasazují opery italského bel canta (letos Roberto Devereux, Norma a Puritáni). Samozřejmě nemohou chybět repertoárové opery jako Bohéma, Madama Butterfly, Lazebník sevillský (ale i Turek v Itálii), Luisa Miller, Carmen, Werther a další, ale hraje se i Musorgského Chovanština.

V každé sezoně je na repertoáru asi čtyřicet oper. Tak široký repertoár je možné vybudovat jednak větším počtem premiér v každé sezoně a jednak udržováním většího počtu titulů na repertoáru, byť se ne všechny tituly objeví v každé sezoně. Hraje se důsledně v blocích, tzn. že se každá opera uvede v určité sérii (nebo sériích) většinou v jednom obsazení. Je samozřejmé, že před každou sérií se opera řádně nazkouší a je samozřejmé, že úroveň představení se důsledně dodržuje od premiéry až po derniéru (např. Tosca je na repertoáru od roku 1975 a Růžový kavalír od roku 1972).

Úroveň operního domu stojí a padá s dirigentem, který stojí v jeho čele. V Mnichově vždy dirigovali vynikající dirigenti, v posledních letech působili na postu generálního hudebního ředitele Wolfgang Sawallisch, Zubin Mehta a nyní nejnověji Kent Nagano. V letošní sezoně vedle Nagana dirigují např. John Fiore, Paolo Carignani, Friedrich Haider, Marco Armiliato, Mark Albrecht, Ivor Bolton nebo Vjekoslav Šutej.

Mezi významnými operními pěvci této sezony čteme např. tato jména: Aga Mikolaj, Krassimira Stoyanova, Waltraud Meier, Edita Gruberová, Gabrielle Schnaut, Olga Guryakova, Linda Watson, Violeta Urmana, Maria Guleghina, Juliane Banse, Anja Harteros, Vesselina Kasarova, Ramón Vargas, John Treleaven, Robert Gambill, Klaus Florian Vogt, Zoran Todorovich, Franco Vassallo, Paolo Gavanelli, Michael Volle, René Pape, Roman Trekel a mnoho dalších.

V loňském prosinci se sérií čtyř představení do repertoáru vrátil Verdiho Maškarní ples (další série, dirigovaná Peterem Feranecem, se vrátí do programu v dubnu). Inscenace se hraje již od roku 1994, kdy ji nastudoval dirigent Peter Schneider, prosincový blok dirigoval italský dirigent Marco Armiliato. Ten velice dobře cítí nerv Verdiho hudby. Volil většinou svižnější tempa, ke kterým se ne všichni na jevišti stačili vždy připojit. I v orchestru a v některých ansámblech nebyla souhra vždy tak perfektní, na jakou jsme v Mnichově zvyklí (např. v závěru 1. obrazu opery nebo ve scéně Reného a spiklenců).

Ze sólistů nejvíce zaujala litevská sopranistka Violeta Urmana kulatým tónem, hlasem ve zvuku vyrovnaným ve všech polohách a v neposlední řadě i úchvatným legatem. Hlas Ramóna Vargase (Gustavo III.) má až barytonové zabarvení, zpěv má vřelost, jisté výšky i znělou střední polohu. Výborný výkon podal též italský barytonista Franco Vassallo v roli Reného. Ulriku zpívala Jane Henschel a Oskara poněkud těžším hlasem Lana Kos.

Režie Toma Cairnse vzbudila rozpaky především výtvarnou nejednotností, nepříliš přesvědčivým vedením postav a neustálou tmou, která neminula ani závěrečný obraz na plese.

Přesto i tentokrát se vyplatilo do Mnichova zajet, tak krásné obsazení hlavních rolí se hned tak neslyší.

München, Bayerische Staatsoper – Giuseppe Verdi: Un ballo in maschera. Dirigent Marco Armiliato, režie, scéna a kostýmy Tom Cairns. Premiéra v Národním divadle 31. 1. 1994, psáno z reprízy 15. 12. 2007.
Zdroj Hudební rozhledy 3/ 2008, Zbyněk Brabec