Scéna.cz 

Hudební rozhledy – listopad

Brněnský soubor Societas Incognitorum vynikl na naší scéně staré hudby zejména objevováním mnoha doposud neprobádaných hudebních skvostů souvisejících s českým či moravským regionem. Téměř všechny jeho nahrávky, které tato dosud nezmapovaná díla zachycují pro další generace, představují hudbu duchovní. Soubor se však také věnuje interpretaci světské hudby madrigalového typu, a tak jeho dosud poslední CD tvoří výběr světských skladeb Jacoba Handla Galla, jehož Moralia, která si k tomuto účelu vybral, pojal velmi novátorsky. A protože se již stalo tradicí, že soubor zve ke svým projektům hosty, kteří svým uměním nahrávky ještě více zpestří, učinil tak i v tomto případě, kdy oslovil cembalistku Barbaru Marii Willi.

Jak vypadala původní divadelní verze Peera Gynta Edvarda Griega a Henrika Ibsena při svém prvním uvedení 24. 2. 1876 v Oslu? To byla až do 90. let 20. století nezodpověditelná otázka. Znesnadnil ji sám Grieg, který pro následující tři provedení partituru pokaždé měnil a zmatek pak dovršil sestavením dvou orchestrálních suit. Teprve v roce 1988 zpracoval muzikolog Finne Benestad kritické vydání původní partitury, rekonstrukce jevištní podoby díla by však trvala téměř sedm hodin. Švýcarský muzikolog Alain Perroux se tedy rozhodl ještě pro zkrácení a úpravu Ibsenova veršovaného textu. Benestadova kritická edice a Perrouxova úprava se pak staly základem verze, pod níž se podepsal dirigent Guillaume Tourniaire, a která v září zazněla v rámci norského projektu ke 100. výročí skladatelova úmrtí v SOP.

I letošní Bayreuthské slavnosti se těšily neobyčejnému zájmu publika, které tentokrát mohlo shlédnout kromě již starších inscenací, jakými byly Tannhäuser, vloni premiérovaná tetralogie Prsten Nibelungův, či naposledy v tomto roce v režii Christopha Schlingensiefa dávaný Parsifal, i nově nastudované Mistry pěvce norimberské, jejichž režie se chopila Wagnerova pravnučka Katharina Wagner. Tetralogie Prsten Nibelungův, stěžejní Wagnerovo dílo, pro které dal skladatel původně Festivalový dům na „Zeleném pahorku“ vybudovat, zde byla inscenována již po čtrnácté – a to v pořadí již dvanáctým režisérem. Tentokrát se jím stal Tankred Dorst, s nímž se na nové inscenaci podíleli scénárista Frank Philipp Schlössmann a kostýmní výtvarník Bernd Skodzig. Hudebně dílo nastudoval Christian Thielemann.

V minulých dílech seriálu Prameny živé hudby byly představeny nejrůznější problémy spjaté se starou hudbou od gregoriánského chorálu, přes středověkou píseň, renesanční polyfonii, až po hudbu rudolfínské Prahy. Poznali jsme nejen řadu typů notovaných pramenů, ale i prameny nenotované, zastoupené pozůstalostními či hudebními inventáři. Máme-li nyní rovnýma nohama skočit do doby baroka, rozhodně nám neuškodí, když se ještě před odrazem z návrší na Bílé hoře porozhlédneme, k jakým změnám v hudbě právě došlo a s jakými novými typy pramenů bychom se snad mohli setkat. Přelétneme však zmatky a utrpení třicetileté války i následující postupnou obnovu země, tvořící nyní součást rakouského impéria, a přistaneme až ve vrcholném baroku na počátku 18. století.