Scéna.cz 

Ohlédnutí za Traviatou

K nastudování Verdiho Traviaty byl pozván inscenační tým francouzského režiséra Arnauda Bernarda. Veškerou chválu zaslouží snaha divadla pátrat po současné evropské scéně a hledat nové osobnosti – koho ale za těmi hranicemi vedení divadla hledá? Jestli divadelníky, kteří jsou známí svým staromilským pohledem na operní divadlo, kteří jsou povoláváni, když nějaký dům potřebuje klasiku „na jistotu“, pak je tato snaha již méně chvályhodná, protože takových režisérů je u nás dost. Neznám jedinou pozoruhodnou Bernardovu práci, a proto bych daleko více uvítal, kdyby byl dán prostor třeba i mladším, začínajícím zahraničním režisérům, kteří nemají snahu aranžovat operu „jako tři sta let starý obraz v Louvru“ (Bernard), ale kteří chtějí na divadle tvořit současné divadlo „tady a teď“. Abych ale režisérovi nekřivdil, jeho práce není bez hodnoty – skromný výklad směřuje k zobrazení Violetty jako oběti uštvané společností, hraje se v prázdném, vyprahlém oválném prostoru připomínajícím arénu více než salón. Divadelní magii mu dodává excelentní světelný design Patricka Méeüse využívající černo-bílou stylizaci scény (Alessandro Camera), věc u nás tolik zanedbávaná. V čem si Bernarda cením nejvíc, to je důkladné promýšlení detailů, pečlivá a tvrdá práce se sólisty i sborem a v těchto detailech často i hledání nových souvislostí (ovšem právě jenom v detailech, nikoli v celku).

Pokud mohu soudit z provedení Michaela Keprta, byl orchestr dobře připraven Enricem Dovicem (hudební nastudování). Dirigent volil místy až hektická tempa, zřejmě v souladu s inscenačním záměrem (1. obraz). Nejlépe dokumentují stav reprízy interpreti a zde bylo nejvíce vidět uvolňující se aranžmá. Nicméně Aleš Briscein (Alfredo) odstranil některá svá oblíbená klišé (i když ještě méně sošných postojů by prospělo) a vynikl kultivovaným projevem (krásné legato!) a smyslem pro jemné stínování partitury. Nástrahy své lyricko-dramatické role nezvládla Simona Procházková (Violetta), jejíž hlas zní ve výškách pronikavě ostře a která místy zcela rezignovala na důsledné vyzpívání not. Pevnou oporou představení byl Vladimír Chmelo, jenž má svého Germonta promyšleného jako pozitivní postavu velebného kmeta. Výklad postav bych ale čekal především od režiséra. Přesto patří nová inscenace k těm lepším v repertoáru Státní opery. A to je smutné konstatování.
Recenze je z „provozní“ reprízy, i když to dle mého nemusí být vždy chápáno jako korektní, přesto si ale myslím, že i to může být v mnohém poučné. Psáno ze šesté reprízy 9. listopadu 2006.