Scéna.cz 

Konec sezony v Ústí nad Labem

Na ústecké inscenaci Tosky je znát, že režisérka Karla Štaubertová-Sturm nechtěla zůstat u povšechného aranžování, u pouhého pravděpodobnostního vyhrávání situací, u efektní operní podívané. Ján Zavarský jí navrhl jednoduchou scénu z šedých ploch a mříží, doplněnou jen pár rekvizitami: v prvním jednání Cavaradossimu položil obraz na zem kdesi u kostelních dveří, místně tedy dějiště sice vymezil, ale rezignoval na veškerou kostelní nádheru. Vše má být soustředěno k interpretovi – herci. Ve výsledku se ale bohužel obrazné akce srážejí s rádobyrealistickým operním naznačováním: tak například žárlivost Tosky na Cavaradossiho práci chtěla režisérka patrně naznačit tím, že krásná zpěvačka symbolicky svádí malíře rozvalujíc se na rozmalovaném obraze. Leč vzhledem k tomu, že Cavaradossi chvíli před tím urputně předstíral, jak štětcem na obraz nanáší barvy, diváka (místo aby odkrýval podstatu akce) nejspíše napadne, že by se Tosca pěkně zmazala. Příběhem provází postava nazvaná Anděl – anděl smrti? anděl lásky? Těžko říci: na začátku podává Angelottimu klíč od kaple, v závěru na scéně rozbalí červený koberec, po kterém kráčejí nejprve Cavaradossi a poté Tosca ke smrti. Zásluhou režisérky zůstává, že zamezila zběsilé honbě za Toskou na střeše a celkově projev interpretů oprostila od největších operních klišé. Ale i tak na jevišti nevidíme originální lidské bytosti, ale operní primadonu, operního milovníka a operního padoucha – jedny z mnohých, zaměnitelné a tak bohužel i zapomenutelné.

Snad je tomu tak i vlivem dispozic jednotlivých interpretů – byť celkově lze říci, že v Ústí nad Labem mají velmi solidní pěvecké obsazení: nejbarvitější je hlasový i herecký projev Jordanky Derilové, okouzlující, štíhlé, temperamentní Tosky. Igor Jan (Cavaradossi) by sice mohl ubrat forte a part více odstínit, ale jeho barva hlasu se každopádně krásně poslouchá. Nikolaj Někrasov (Scarpia) je baryton v plné síle, škoda monotónní výsměšné hlasové manýry. Dirigent Norbert Baxa vede orchestr, který se na červnové repríze nevyhnul pár hráčským chybám, k efektním dynamickým kontrastům, volí spíše volnější tempa, což patřičně tíživě působí především ve třetím jednání.

Nedlouho po Tosce přišlo Severočeské divadlo opery a baletu ještě s jednou premiérou: s inscenací Mozartovy opery Così fan tutte. S ústeckým orchestrem a sborem se již po šesté představili kanadští studenti, kteří v rámci Mezinárodních operních kurzů (pořádaných ústeckým divadlem ve spolupráci s vancouverskou univerzitou) pravidelně vstupují do ústeckých inscenací a k tomu vždy přinášejí jednu inscenaci vlastní. Obě strany na tom jistě umělecky vydělávají: studenti mají možnost vyzkoušet si účinkování v krásném klasickém divadelním prostoru, ústečtí diváci si mohou poslechnout zajímavé mladé interprety. Tentokráte například Briana Lee (Ferrando) a Erinn Robertsovou (Dorabella). Škoda, že režisérka Nancy Hermiston, která v Kanadě inscenace připravuje, vede mladé zpěváky k těm nejbanálnějším operním šablonám, takže k životnému jevištnímu projevu, jakého by jistě studenti mohli dosáhnout, mají daleko.

Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem – Giacomo Puccini: Tosca. Dirigent Norbert Baxa, režie Karla Štaubertová – Sturm, scéna Ján Zavarský, kostýmy Tomáš Kypta, sbormistr Pavel Baxa. Premiéra 27. 5. 2005, psáno z reprízy 7. 6. 2005.
Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem – W. A. Mozart: Così fan tutte. Dirigent Norbert Baxa, režie Nancy Hermiston, scéna a kostýmy Alessia Carpoca. Premiéra 17. 6. 2005.