Martin Kumžák FOK: Mám rád psaní not…
autor: archiv
zvětšit obrázekSymfonický orchestr hlavního města Prahy – FOK se rovněž připojuje k připomenutí 30. výročí událostí listopadu 1989. Věrné posluchače tohoto tělesa čeká speciální koncert Sametové minuty, na kterém vystoupí kapela minus 123 minut. Pamětníci vědí, že v prostorách Obecního domu proběhla první schůze komunistické vlády s představiteli Občanského fóra v čele s Václavem Havlem. Projekt Sametové minuty připravil dlouholetý člen orchestru, kontrabasista Lukáš Verner. V čele kapely minus 123 minut stojí frontman Zdeněk Bína. Těleso bude dirigovat Martin Kumžák. Očekávat můžeme hudbu od soulu přes jazz, funk až po world music. Kumžák je rovněž podepsaný pod hudebními aranžemi skladeb, sám je autorem jedné z nich. Cítí se lépe jako skladatel, nebo jako autor aranží? Jaké to je stát včele tak velkého tělesa? Prý rád spolupracuje s muzikanty, o nichž říká, že jsou kamarádi. Jak je to v případě orchestru FOK? Jak prožil vzpomínané listopadové dny? Co vlastně můžeme od koncertu očekávat? Pojďme se přesunout do roku 1989 a obloukem zase zpátky do současnosti…
Bylo mi dvacet tři let. V té době už jsem hrál s kapelou na piano, jezdili jsme po kšeftech, normálně jsme cvičili. Upřímně, ať by to byla revoluce, povstání, nebo něco podobného, zkrátka moc lidí, tak tomu se bráním. Ať už to byl Václavák, kde se zvonilo klíči, nebo Letná. Osobně jsem do těch mas nepatřil.
Studoval jsem nejdříve vojenské gymnázium, odkud jsem odešel, přešel jsem na konzervatoř, a nakonec jsem studoval MATFYZ. Revoluce mě tedy nezasáhla coby vypuklého adolescenta.
V podstatě je to iniciativa Lukáše Vernera, dlouholetého kontrabasisty FOK. Vše začalo před deseti lety, kdy se mě zeptal, zda znám kapelu Zdeňka Bíny minus 123 minut. Věděl jsem o nich pouze z doslechu, na jejich koncertu jsem nikdy osobně nebyl. A tak jsem se najednou ocitl na několika jejich produkcích. Následně mě Lukáš vyzval, abych napsal aranže na jejich skladby pro orchestr. A o tom to je dodnes: Lukáš organizuje, já naplňuji notami. K tomu všemu mě ještě vyzvali, zda bych neměl vlastní skladbu. Tehdy jsme se vrátili z Himalájí, a tak jsem dodal skladbu o kopci, na který jsme tam vylezli.
Bylo to s PKF. V podstatě zvu posluchače na takový happening úžasné kapely a orchestru.
Aranž je o tom, že přijde někdo a přinese nějaký materiál, ke kterému je potřeba dopsat orchestr, nebo i jiný nástroj, nebo nějaké obsazení. Případně pro dané obsazení upravit nějakou hudbu, která už existuje. To se týkalo skladeb Zdenka Bíny pro tento orchestr. Obdržel jsem nahrávky, pak jsem to s nimi konzultoval, předložil jsem nějaké návrhy, které schvalovali. Funguje to jako interakce mezi mnou a zadavatelem.
Pokud se budeme bavit o skladbě, jde o to, abych si sedl a něco ze sebe vydal. Nikdo mi neříká, jaké má požadavky, jak by to mělo vypadat. Určitě je to o větší zodpovědnosti. Při skladbě už potom případné nedostatky nemůžu na někoho svést. Skladba je o nějaké erupci emocí.
Toto platí spíš u filmové hudby. Já mám rád psaní not. A potom mě velice těší, když někdo ty noty zahraje. Když po mně někdo chce aranž, rád ji udělám. Pokud má někdo požadavek, abych napsal skladbu na nějaké téma, nemám s tím problém. Ale jsou chvíle, kdy mám prostě přetlak, chci něco moc a moc zhudebnit. To byla např. Anežka. Je to takový velký risk. Někdy je to dobré, jindy trochu na houby, a někdy se to ani nemusí hrát. Necítím se být v těchto oblastech jasně vyhraněný, nemám nějaké ostré názory. Cítím se spíš jako hráč. Baví mě hrát, naplňuje mě to. Snažím se dělat všechno, abych se uživil. Hranice mezi danými obory nerozlišuji.
Prostě to tak je, že jsem obehnaný hradbami. Velmi si vybírám, koho pustím dovnitř. V mé práci se neustále setkávám s lidmi, takže je to dle mého správné. Nejsem nějak moc plachý. Čím jsem starší, tím mě společnost většího počtu lidí víc omezuje. Nejlépe se cítím se svými blízkými třeba na chalupě, to si opravdu užívám. Asi to souvisí se znamením Kozoroha, ve kterém jsem se narodil. A hlavně je to ryze můj subjektivní pocit, kterým se spíš bráním.
Určitě nejsou všichni mí kamarádi. Ovšem za ta léta, co s FOK spolupracuji, tu mám kamarádů hodně. Jako dirigent jsem samouk, nemám na to speciální školy. Vyzkoušel jsem si, i v zahraničí, že se nějakým způsobem se všemi lidmi domluvím. Ono to ani jinak nejde. Nemyslím si, že by mě členové i těchto velkých těles nebrali. Neotáčejí oči v sloup, když přijdu na zkoušku. Cítím, že to, co předvádím, určitě neuráží. Hráči mým pokynům rozumějí. Hudba, která jde ode mě i od hráčů směrem k posluchači, všem stranám lahodí. Posluchači náš výkon odměňují potleskem. To, že v tělese nejsou všichni mí známí, mi nevadí. Všichni jsme hudebníci, s kuřáky si pokecáme v zákulisí na cigárku, s ostatními při nějakém drinku. Víme, že jsme spřízněni hudbou.
To ano, ale dirigování jsem skutečně nestudoval.
Studovat obor dirigent je určitě dobré. Kdybych to mohl vrátit, rád bych si tento obor dostudoval. Spousta absolventů vyjde ze školy, a znají grify, teorii apod. To já neumím. V mém věku by ale takové studium už bylo trapné. V době studií jsem hodně hrál, k dirigování jsem se nedostal. Vím, že kdybych měl mít penzum nastudovaných skladeb a s nimi jezdit po orchestrech, to by mě skutečně nebavilo. Podobně to mám s hraním na piano. Učil jsem se hrát, chtěl jsem být pianistou, ale ani v této oblasti nejsem zdatný hráč.
Nějak znaky z partitury ukázat musím. Kdybych to neuměl, to by vůbec nešlo. Neřadím se mezi dirigenty, kteří jsou třeba na plakátech a věnují se vážné hudbě. S tím nemám žádné zkušenosti. Sám za sebe se jako ostřílený dirigent necítím.
Baví mě být hráč. Neumím si ani představit, že bych před kapelou jen stál a dirigoval.
Lidé by si měli z koncertu odnést zážitek z výborné hudby. Největší přínos pro ni má Zdeněk Bína, který všechny ty písničky vymýšlí. Hudbou je naprosto svobodný člověk. V kapele hraje bezvadný bubeník Dano Šoltis, a skvělý baskytarista Fredrik Janáček. Kdo přijde na koncert, bude mít obohacený vjem z hudby Zdendy Bíny a k tomu bude znít velký orchestr.
V podstatě jde o to, aby to bylo běžně proveditelné. Žádné varhany, ani třeba sbor. Muzikanti kapely jsou tři: kytara, basa a bicí, k tomu trubka. Všichni jsou to kultivovaní a vzdělaní hudebníci. Když hrají s orchestrem, tak si to naplno užívají. Na rozdíl od jiných produkcí mohu zaručit vydařenou zvukovou, hudební i hráčskou spolupráci mezi kapelou a orchestrem. Působí jako jedno těleso, nikoliv jako kapela, která hraje sama.
Mám takovou ideu. Fascinuje mě Santini (Jan Blažej Santini-Aichel – pozn. red.). Objel jsem všechny jeho stavby. Koupil jsem si publikace o jeho práci. Mám k těmto věcem blízko. Fascinuje mě prostorem, který vytvořil. Jak jeho chrámy působí na mě, a na člověka obecně. Miluju historii, tak jsem se do toho hodně ponořil. Plánujeme s FOK koncert na toto téma. Uvidíme.
Umění – architektura, hudba, nebo malířství, pokud mě ovlivní, nechám se tím vším vést. Už nejsem mladý, takž si hodně vybírám. V tomto smyslu je pro mě Santini ten pravý poklad.
www.fok.cz
TIP!
Časopis 17 - rubriky
Časopis 17 - sekce
DIVADLO
MdZ a FBM spojuje nový společný projekt EGBDF
Dvě významné zlínské kulturní instituce, Městské divadlo Zlín a Filharmonie Bohuslava Martinů představí jedine celý článek
HUDBA
Litava Park nabídne hvězdný line-up
Krásné místo kousek od Brna, město Bučovice, již podruhé zve na víkend plný skvělé hudby. Dvoudenní festival L celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Festival umění a kreativity ve vzdělávání
Už počtvrté se pedagogové, rodiče, odborná i širší veřejnost či profesionálové z oblasti kultury a umění mohou celý článek