Scéna.cz 

Hokus pokus v Brně

Na scéně Janáčkovy opery Národního divadla v Brně měla v pátek 13. května 2004 premiéru inscenace opery Engelberta Humperdincka (1854-1921) Perníková chaloupka. Toto půvabné dílo německého hudebně-dramatického repertoáru druhé poloviny 19. století zde bylo uvedeno v hudebním nastudování Jana Zbavitele a režii Jana Kačera.
Humperdinckova Perníková chaloupka patří již od svého prvního provedení, které se uskutečnilo v roce 1893 ve Výmaru, ke stálicím operního repertoáru především řady německých a rakouských scén. Na českém jevišti byla poprvé představena již v roce 1895 v Plzni, ale u českého publika si překvapivě nikdy nevydobyla výraznější obliby. Autorkou libreta (vycházejícího ze slavné pohádky bratří Grimmů) byla skladatelova sestra Adelheid Wette. Pohádkový příběh původně upravila pro rodinné představení, jehož obrovský úspěch posléze podnítil vnik díla, které představuje pozoruhodný a v jistém ohledu ojedinělý opus operního odkazu 19. století. Humperdinck v něm využil melodií mnoha známých a ve své době oblíbených lidových písní, jejichž prostotu spojil se zdánlivě nespojitelnou silou mohutného orchestru. Jeho místy až wagnerovská intenzita zvuku sice příliš nekoresponduje s jednoduchým dějem příběhu, skladatel ale dokázal s jeho výrazovými možnostmi mistrovsky vykreslit především atmosféru tajemného lesa a jeho pohádkových postav. Jeho operní zpracování Perníkové chaloupky (v originále Hänsel und Gretel) má především neobyčejné hudební kouzlo, kterým si dodnes získává srdce nejen malých diváků.

Jisté okouzlení tímto „pohádkovým“ dílem lze vysledovat rovněž v nové inscenaci brněnského operního souboru. Režisér Jan Kačer si s příběhem doslova pohrál, nazíral na něj jakoby očima laskavého stárnoucího muže, který se ve vzpomínkách vrací do nezapomenutelného (pohádkového) dětství. Jeho pojetí Perníkové chaloupky proto není (až na pár víceméně sporných, příběh násilně aktualizujících nápadů – např. ježibabina plameny šlehající motorová koloběžka) nikterak revoluční. V zadní části jeviště je po celou dobu představení zavěšeno velké plátno s motivem lesa (kořeny mohutných stromů, lesní porosty), před které jsou postupně umísťovány jednotlivé kulisy (scéna - Luboš Hrůza), které určují jednotlivá dějiště – dřevená stěna s dveřmi a oknem (1. jednání - chalupa), pojízdné kašírované kmeny stromů (2. jednání - hustý lesa) a stěna představující domek, na jehož povrchu jsou suchými zipy nalepeny různé perníčky (3. jednání - perníková chaloupka). Na takto vybavené scéně se pohybují jednotlivé postavy příběhu – roztomilí Jeníček s Mařenkou (aby se nepletli, chlapec má pro jistotu na kalhotách přišitou cedulku se jménem Hans), energická maminka Gertruda, rozšafný tatínek Peter (místy z něj jde větší strach než ze samotné Ježibaby), lesní skřítek Uspáváček a zároveň Denice (kostýmní výtvarnicí Tamarou Divíškovou byly obě postavy pojaty jako „pouťoví“ umělci), víceméně směšná Ježibaba a dále čtrnáct tak trochu kýčovitě oblečených andělů (baletek), kteří okázalým tancem (choreografie Zdeněk Prokeš) chrání Jeníčka s Mařenkou před zlými lesními duchy (dětem se v této scéně zdá o jídle, andělé jim tedy jako nebeští číšníci přinášejí na podnosech obrovské kašírované jídlo – pečené kuře, dort a různé ovoce). V inscenaci je několik záměrně efektních momentů – například když ve druhém dějství děti zpívají o světluškách, které ozářily lesní palouk, se na scéně objeví několik andělů s prskavkami v ruce a pohybují se mezi kulisami představujícími stromy (je až s podivem, že nedošlo k požáru). Ve třetím dějství se zase Ježibaba prohání na jevišti na motorové plameny šlehající koloběžce. Tyto a jim podobné režisérovy nápady se o premiéře setkaly s velkým ohlasem publika.

V roli Mařenky v Brně hostuje sopranistka Dana Burešová, sólistka pražského Národního divadla. Představitelsky působí až roztomile dětským dojmem, pěvecky ale bohužel zůstává snad až příliš chladnou. V roli Jeníčka exceluje po především pěvecké stránce brněnská mezzosopranistka Jana Štefáčková. Jako pohybově i vokálně suverénní Ježibaba zaujal premiérové publikum tenorista Zdeněk Šmukař. V rolích rodičů se představili výrazově snad až příliš dramatičtí Jitka Zerhauová a Pavel Kamas. Jako Lesní skřítek okouzlila půvabná sopranistka Andrea Priechodská. Orchestr hrál pod vedením Jana Zbavitele velmi vyrovnaně, dirigent kladl důraz především na lyrické pasáže partitury, které měly v jeho pojetí patřičné „pohádkové“ kouzlo.

V Brně nasadili na repertoár velmi vzácně uváděný operní titul. Toto nastudování (se kterým se brněnští představí na podzim tohoto roku rovněž v Japonsku) lze bezesporu označit za pozoruhodný dramaturgický počin. Je jen trochu škoda, že především k malému divákovi si tentokrát toto pohádkové dílo bude (vzhledem k uvedení v německém originále) hledat cestu asi jen velmi ztěžka.