Scéna.cz 

Dvořákův Dimitrij se vrací na pražskou operní scénu

Státní opera Praha uvedla ve čtvrtek 29. dubna 2004 Dvořákova Dimitrije. Na pražskou operní scénu se tak po více než čtyřiceti letech vrací dílo mimořádných hudebních kvalit, které představuje obrovskou výzvu nejen pro inscenátory, ale vzhledem k velmi obtížným pěveckým partům, rovněž pro jednotlivé zpěváky.
Po režijní stránce dílo připravil hostující Michael Tarant, jehož koncepce v žádném případě nezapře snahu o historickou věrohodnost. Ve spolupráci s výtvarníky Milanem Čechem, Tomášem Moravcem (scéna) a Danou Hávovou (kostýmy) vytvořil na scéně SOP velkolepou (veskrze popisnou) inscenaci, která svou místy chladnou těžkopádností (umocněnou využitím masivní nakloněné kovové točny) bohužel příliš nesměřuje k hledání nových cest operní interpretace. Zůstává v zajetí neustále se opakujících postupů (především v rovině aranžování jednotlivých scén a rovněž v rovině nepříliš invenčního režijního vedení jednotlivých sólistů), které sice nejsou v rozporu s dílem samotným, ale modernímu pojetí operní režie jsou již velmi vzdáleny.

Po hudební stránce dopadl Dimitrij lépe. Pod vedením dirigenta Františka Preislera (a rovněž i druhého dirigenta Richarda Heina, který se představil o první repríze) zní orchestr SOP velmi vyrovnaně a jeho výkon graduje až k samotnému závěru opery. V poměrně dobrém světle se představil rovněž pěvecký sbor (sbormistr Adolf Melichar), některé členky sopránové sekce by si jen ještě mohly nepatrně intonačně doupřesnit své party. Jednotlivé sólové role vyžadují mimořádně disponované pěvce, kteří patří ve svém oboru k nejlepším. Státní opera Praha je v současné době bohužel nemá.
V titulní roli vystoupil tenorista Leo Marian Vodička, který má již s Dimitrijem bohaté zkušenosti - před časem jej nahrál s Českou filharmonií a vytvořil jej rovněž na scéně brněnské opery. Pěvec je ale dnes již za zenitem svých sil, s extrémně náročným partem se potýká (v plné hlasové síle zpívá pouze první jednání) a v celkovém pohledu tak víceméně umožňuje představení. Jeho alternant, rakouský dramatický tenorista Peter Svensson, je oproti němu pro tuto roli hlasově mnohem disponovanějším představitelem. Mnohdy ale doslova bojuje s českou výslovností, místy i na úkor intonační přesnosti. Jako Marina se o premiéře i první repríze představila půvabná ruská sopranistka Tatiana Teslia (ve Státní opeře Praha v současné době výborně zpívá např. Pucciniho Toscu). Její velkou předností v této roli je především do detailu promyšlený herecký projev. V roli Xenie se na pražskou scénu po určitém čase vrací slovenská sopranistka Lívia Ághová. Její hlas má stále krásnou barvu, vykazuje již ale určité problémy (slyšitelné přechody z rejstříků, místy zní jako by byl posazen příliš „vzadu“), pěvkyni navíc bohužel není téměř vůbec rozumět. Jitka Burgetová je v téže roli pěvecky křehčí a její herecký projev se vyznačuje adekvátní dívčí bezprostředností. Jako Marfa se o premiéře představila sopranistka Jiřina Marková. S touto rolí, ačkoliv neodpovídá jejímu hlasovému oboru (je určena pro mezzosoprán), se nakonec vyrovnala (především ve svém úvodním výstupu v prvním jednání) víceméně se ctí. Lenka Šmídová působí v této roli představitelsky tajemněji, v jejím projevu je navíc patrná sympatická snaha o postihnutí charakteru osudem zlomené ženy. V roli knížete Šujského se představili barytonisté Richard Haan (premiéra) a Martin Bárta (1. repríza). Haanův Šujskij je sugestivně jízlivý a „poťouchlý“, Bárta je oproti němu mnohem (pěvecky i herecky) uhlazenější, oba však mají své role pevně pod kontrolou. V roli starého patriarchy se představil legendární basista Richard Novák. Na malém prostoru dokázal vytvořit neobyčejně věrohodnou postavu a jeho pěvecký výkon lze podle mne označit za jeden z nejlepších z celého obsazení. O první repríze se v této roli spolehlivě představil Pavel Klečka.

Státní opera Praha uvedla na scénu dílo, které bylo dlouhou dobu nespravedlivě opomíjeno. Vrátilo se ve velmi dobrém hudebním nastudování, které vzdává poctu významnému českému skladateli v roce jeho stoletého výročí úmrtí. Je trochu škoda, že divákům nebyla nabídnuta inscenace, která by tuto v mnoha ohledech hodnotnou operu představila v trochu modernějším hávu.