Scéna.cz 

Ohlédnutí za 24. Českou taneční platformou

Sóma Martina Talagy vystřídala na 24. ročníku ČTP ve funkci inscenace roku Švihlu Terezy Hradílkové z minulé sezóny. Martin Talaga, tanečník, choreograf a performer, jehož hlavní zájmovou oblastí je fyzické divadlo, vychází ve svém projektu z tělesnosti, ze současného přeceňování fyzického vzhledu těla a zapomínání na vnitřní hodnoty. Pomocí tří performérů zastupujících různé typy mužské fyzikality zkoumá možnosti těla a jeho schopnosti je ztvárnit a vyjádřit.

Přímo za bílého dne, kdy je interprety dobře vidět v přirozeném světle vnikajícím prosklenými stěnami korza Veltržního paláce, aniž by bylo potřeba nasvícení (to sice je využito ale není nijak účinné) pracuje choreograf s optickou iluzí a „klame“ diváky.
Dvojice mužů zaujme nejprve „jógínskou“ pozici v sedu na patách s hlavou skloněnou až k zemi, zády k obecenstvu. Jediným zdrojem pohybu jsou na počátku jen jejich svaly na zádech a lopatky, které se zdvihají a klesají. Je to velice sugestivní a je třeba si stále racionálně připomínat, na co se vlastně díváme. Vidíme vůbec ještě lidské tělo nebo nějakého zvláštního živočicha, „zvíře“? Postupně se vynořují na neočekávaných místech ruce s pohybujícími se prsty a obraz je ještě bizarnější. Takto neuvěřitelně „mučí“ autor těla svých tanečníků v dlouhých sekvencích. Je spodivem, že se poté dokáží ještě vůbec postavit. Sám proces zdvihání je ale komplikovaný a zdlouhavý, kroutící se těla mají tendenci se opět zřítit, ale vždy dokáží vybalancovat rovnováhu a udržet nevypočitatelně těžiště. Někdy postupují oba zároveň, většinou má každý své vlastní tempo a metodu.
Protikladem lidského těla deformovaného pohybem je dokonalé umělé tělo figuríny. Další iluzí, dalším „trikem“ je tanec s nohami figuríny, které si třetí z mužů navleče na ruce. Je zde jiná podivná bytost se čtyřmi nohami, která dokáže neuvěřitelné věci a pozice. Na jedné straně komická, na druhé provokující a vyzývající k přemýšlení. Stejně dvojznačně působí závěrečná sebeprezentace všech tří interpretů na přehlídkovém molu v různých typech maskulinity – kulturista, superman ale také travestita nebo gay.

Martin Talaga a jeho tanečníci dokazují, že fyzické možnosti nedokonalých lidských těl takřka nemají limity a záleží na fantazii choreografa, čemu je podrobí (čemu jsou ochotni se podrobit). „Halasná“ fyzikalita, namáhané svaly, šlachy a kosti maskují to, co se skrývá hlouběji pod povrchem, kam nedosáhne ani to nejostřejšího osvětlení.
Nazískali-li tři muži (nebo alespoň jeden z nich) – Radim Klásek, Anton Eliáš a Marek Menšík titul tanečník roku, dostalo se jim rovnocenného ocenění vyznamenáním celé inscenace jako nejlepší za uplynulý rok.
Jak Švihla odskákaná na slavnostním večeru na závěr letošní ČTP Terezou Hradílkovou se stejným „švihem“ jako při své premiéře, tak Sóma Martina Talagy poukazují na více osobní, „lidštější“ orientaci tvůrců. Nacházejí také všeobecně živější ohlas než strach, násilí, agrese a ostatní negativa, v nichž si libují a které formálně na vysoké úrovni zpracovávají DOT504 ve spolupráci s Jozefem Fručkem a Lindou Kapetaneou, jak tomu bylo i v jejich posledním představení soutěže You Are Not the One Who Shall Live Long.

www.tanecniplatforma.cz